17 C 237/2020-118 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 27.12.2020 domáhala na žalované zaplacení částky 307 996,80 Kč za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen,,OdpŠk“), způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízením vedeného Městským soudem v Praze pod sp.zn. 47 Cm 6/2006 (dále také jen„ posuzované řízení“). Žalobkyně uvedla, že v posuzovaném řízení vystupovala v pozici procesní žalované, kdy se po ní Mgr. [jméno] [příjmení], narozena [datum], domáhala vydání akcií [právnická osoba], [IČO]. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 21. 6. 2005 a bylo skončeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013, č. j. 47 Cm 6/2006-919, který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č.j. 5 Cmo 311/2013-1000 069. Procesní žalobkyně v posuzovaném řízení poté napadla rozsudek Vrchního soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 3. 2015, č. j. 29 Cdo 4562/2014-1231, odmítl. Ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení dovolacího soudu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 2. 2016 sp. zn. IV ÚS 1748/15. Procesní žalobkyně v posuzovaném řízení se rovněž žalobou ze dne 6. 5. 2014 domáhala povolení obnovy posuzovaného řízení a žalobou pro zmatečnost ze dne 6. 5. 2014 domáhala zrušení prvostupňového i odvolacího rozhodnutí. Obě tyto žaloby byly usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, č. j. 47 Cm 6/2006-1626, zamítnuty. Toto usnesení bylo poté potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2019, č.j. 11 Cmo 9/2018-1728, přičemž dovolání proti tomuto usnesení vrchního soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne 7. 1. 2020, č.j. 26 Cdo 1764/2020-1801 a ústavní stížnost proti tomuto usnesení dovolacího soudu Ústavní soud usnesením ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 2736/20, odmítl. Dle žalobkyně posuzované řízení trvalo 15 let, 4 měsíce a 24 dnů (5 629 dnů). Dle žalobkyně se sice nejednalo o případ triviální, nicméně nebyl ani natolik obtížný, aby posuzované řízení trvalo více jak 15 let. Dle žalobkyně činila procesní žalobkyně v posuzovaném řízení řadu procesních návrhů, které měly až obstrukční charakter, nicméně to byla právě a jedině soudní moc, která se mohla rychle a efektivně s šikanózním jednáním jedné z procesních stran vypořádat. Ve své žalobní argumentaci odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 71/99, a ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 358/98, a dále na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně například na rozhodnutí ze dne 29. 6. 2004 č. 63627/00 ve věci Voleský proti České republice nebo ve věci Vitásek proti České republice. Dále ze dne 10. 11. 2004, stížnost č. 62361/00 ve věci Riccardi Pizzati. Připomněla dále, že je nutné individuálně zvažovat, zda jde o prodlevy neodůvodněné, nebo zda jsou přičitatelné soudu s tím, že na řízení se hledí jako na celek, tedy relevantní je celková doba řízení, v tomto směru odkázala například na nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II ÚS 3553/15, či ze dne 19. 1. 2005 sp. zn. I. ÚS 641/04 či na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 1122/11. Ke svému postupu v posuzovaném řízení žalobkyně uvedla, že po celou dobu se soudy spolupracovala a nutnost vypořádávat se s nedůvodnými návrhy či opravnými prostředky procesní žalobkyně v posuzovaném řízení nemůže jít k tíži žalobkyně. Z hlediska vyčíslení požadovaného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu má žalobkyně za to, že je třeba vycházet z částky 20 000 Kč ročně, z čehož vypočetla žalobu požadovanou částku 307 996,80 Kč. Uplatnění nároku u žalované žalobkyně uvedla, že nárok uplatnila dne 27. 3. 2020, přičemž nároku nebylo v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě žalovanou rozhodnuto, respektive nebyl v této lhůtě nárok předběžně projednán. 2. Žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 27. 3. 2020 nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 285 917 Kč uplatnila, přičemž žalovaná žádost shledala částečně důvodnou a žalobkyni přiznala zadostiučinění ve výši 135 850 Kč. Po rekapitulaci podstatného obsahu spisu posuzovaného řízení žalovaná rovněž poukázala na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (příkladmo rozhodnutí ze dne 8. 12. 1983 ve věci Pretto proti Itálii nebo ze dne 25. 3. 1990 ve věci Papachelas proti Řecku či ze dne 10. 7. 2001 ve věci Versini proti Francii) Dle žalované celková doba posuzovaného řízení činila 14 let, přičemž toto probíhalo na třech stupních soudní soustavy, neboť ve věci opakovaně rozhodoval odvolací Vrchní soud v Praze a dvakrát Nejvyšší soud. Dle žalované byl postup soudu až do roku 2015 bez dlouhých období nečinnosti, přičemž až v samém závěru posuzovaného řízení se vyskytly zřetelnější průtahy. Řízení bylo složitější, a to zejména po procesní stránce, kdy průběh řízení byl komplikován zvláště procesní aktivitou procesní žalobkyně v posuzovaném řízení, kdy měnila a rozšiřovala svá skutková tvrzení, předkládala soudu další a další důkazní návrhy a činila procesní úkony, které negativně ovlivnily plynulost řízení, příkladmo nedůvodné námitky podjatosti. Rovněž v posuzovaném řízení došlo pětkrát ke změně advokáta procesní žalobkyně. Význam řízení žalovaná hodnotila jako standardní pro žalobkyni, přičemž dospěla k závěru, že celkovou délku řízení lze hodnotit jako nepřiměřenou. Dle názoru žalované je odpovídající zadostiučinění ve výši 135 850 Kč, které žalovaná žalobkyně dobrovolně poskytla, kdy vycházela ze základní částky 247 000 Kč (19 000 Kč za 1 rok řízení, první 2 roky za polovic). Tuto základní částku pak žalovaná snížila o 20 % s ohledem na kritérium složitosti věci. Dále s ohledem na projednávání věci opakovaně na všech stupních soudní soustavy o dalších 20 % a pro sdílení nemajetkové újmy žalobkyně o 5 %, neboť žalobkyně vystupovala v postavení procesní žalované v posuzovaném řízení společně s dalšími dvěma žalovanými, kteří všichni byli žalování společně a nerozdílně s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. III. ÚS 3369/17. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl. 3. Soud ve věci rozhodl při nařízeném jednání. 4. Na základě provedeného dokazování, soud učinil tato skutková zjištění a dospěl k následujícímu závěru o skutkovému stavu. 5. Ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen„ městský soud“) sp. zn. 47 Cm 6/2006 soud zjistil, že dne 21. 6. 2005 byla městskému soudu doručena žaloba na vydání věci Mgr. [jméno] [příjmení], narozené [datum] (dále v tomto odstavci jen„ žalobkyně“) proti 1) [jméno] [příjmení] [datum narození]. Později v řízení byla žaloba rozšířena na další žalované: 2) [celé jméno žalobce] (dále v tomto odstavci„ žalovaná 2)) za 3) [jméno] [příjmení], [datum narození] (dále též společně jen„ žalovaní“). Referátem ze dne 22. 6. 2005 předložil městský soud návrh žalobkyně na rozhodnutí o delegaci věci tomuto soudu v ohledně části žaloby podané původně jen proti žalovanému [jméno] [příjmení], bytem [obec] kde by jinak byl místně příslušným soudem Krajský soud Ústí nad Labem. Dne 21. 7. 2005 se spis vrátil městskému soudu od Vrchního soudu v Praze bez věcného vyřízení zpět s odůvodněním, že o návrhu žalobkyně na přikázání věcí městskému soudu lze rozhodnout až poté, kdy bude spis předložen Vrchnímu soudu v Praze soudem místně příslušným, kterým je Krajský soud v Ústí nad Labem. Usnesením ze dne 22. 7. 2005 vyslovil městský soud svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako soudu místně příslušnému. Přípisem ze dne 19. 9. 2005 postoupil městský soud spis Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočce v Liberci, kterému došel dne 26. 9. 2005. Usnesením ze dne 27. 9. 2005 Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec (dále jen„ krajský soud“) odmítl návrh na nařízení předběžného opatření referátem ze dne 21. 10. 2005 Krajský soud předložil Vrchnímu soudu v Praze spis k rozhodnutí o návrhu žalobkyně přikázání věci městskému soudu z důvodu vhodnosti. Dne 24. 11. 2005 byl spis Vrchním soudem v Praze vrácen krajskému soudu zpět s tím, že dosud nebylo rozhodnuto o osvobození žalobkyně od soudních poplatků. Usnesením ze dne. 7. 12. 2005 krajský soud přiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Předkládací zprávou ze dne 22. 12. 2005 předložil krajský soud znovu spis Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o návrhu žalobkyně na přikázání věci městskému soudu z důvodu vhodnosti. Usnesením ze dne 2. 1. 2006 Vrchní soud v Praze rozhodl, že věc vedená u krajského soudu pod spisovou značkou 38 Cm 176/2005 se přikazuje městskému soudu. Městskému soudu byl spis krajským soudem postoupen dne 3. 2. 2006. Usnesením ze dne 13. 2. 2006 Městský soud vyzval prozatím jediného žalovaného [jméno] [příjmení] k vyjádření k žalobě. [příjmení] [jméno] [příjm