45 C 183/2020-70 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se domáhal na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 290 000 Kč, způsobené mu neposkytnutím informací dle zákona č. 106/1999 Sb., zákona o informacích. Žalobce v roce 2014 třemi žádostmi z 30.9.2014 a 6.10.2014 požadoval konkrétní informace o činnosti rozkladové komise MPSV, která vykazovala znaky nekorektního jednání, či hůře. Ministerstvo odmítalo informace vydat a pote, kdy mu to nařídil Městský soud v Praze žalobci sdělila, že informace neposkytne, neboť byly v mezičase skartovány v rozporu se skartačním řadem MPSV. Celkově se jedna o 29 dokumentů, přičemž všechny dokumenty dle žalobce byly podezřelé, avšak jeden dokument vykazoval konkrétní znaky, které se v odborné literatuře přisuzuji podezření z korupce. Jednalo se o rozhodnuti z roku 2009, ve kterém ministr rozhodoval opačně, než mu rozkladová komise navrhla (1x), pozvánky na jednání 20. 11. 2014, 22. 1. 2015 a 1. 10. 2015, které mohly dle žalobce ukázat, zda ministerstvo postupovalo v souladu se zákonem, když je důvodné podezření, že to tak nebylo (3x) a návrhy na jmenovaní členů rozkladové komise (25x, [jméno] [příjmení] (MPSV), [jméno] [příjmení] (MPSV), [jméno] [příjmení] (MPSV), [jméno] [příjmení] (MPSV), [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], Mgr. [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [příjmení] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] (MPSV), [jméno] [příjmení] (MPSV), [jméno] [příjmení] (MPSV), [jméno] [příjmení], [příjmení] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení]). Žalobce podal žádost o informace, které MPSV nevykreslují v dobrém světle, MPSV opakovaně vydávalo nezákonná odmítnutí, paní ministryně musela čtyřikrát zasahovat, Městský soud v Praze nakázal MPSV dané informace poskytnout, avšak v té době již MPSV dané informace skartovalo, a to ještě v rozporu s vlastním skartačním řadem. Řízení stále trvá, ale poněvadž ministerstvo informace zničilo a není schopno je nahradit, jeho pokračování je na hraně účelnosti. Žalobce podrobně rozepsal časovou linii celého řízení a zdůraznil, že správní soud ve svém rozhodnutí jednoznačně konstatoval, že informace měly byt žalobci poskytnuty, a to do 15 dnů od podání žádosti. Toto rozhodnutí však již nemohlo zvrátit běh věcí, protože jak shora uvedeno, požadované dokumenty již byly skartovány. Žalobcova ústavní práva byla zkrácena, nebude realizováno jeho právo na informace a žalobce nebude moci napsat o postupu MPSV zamýšlený článek. Postupem MPSV tak vznikla žalobci nemajetková újma. Žalobce výslovně uvedl, že nemajetkovou ujmu nelze odčinit jinak než penězi a to také kvůli tomu, že ministerstvo odmítlo zodpovědnosti, popř. jednat o smíru. Tvrzenou nemajetkovou újmu žalobce srovnával s případy porušeni jiných ústavních práv, např. případem nedobrovolné krevní transfuze, v němž bylo přiznáno 1 500 000 Kč, s případem devíti obhájců [příjmení] [příjmení] [příjmení], kteří se dožaduji odškodnění za nezákonné vloženi odposlechů do soudního spisu po 100 000 Kč (viz kárná žaloba vrchního státního zástupce v Olomouci ze dne 3. 8. 2017 proti státnímu zástupci [jméno] [příjmení]), přičemž konstatoval, že v porovnání s těmito případy je porušení jeho práva na informace asi 100x méně závažné než zásah do integrity osoby a 10x méně závažné jako vloženi přepisu důvěrného rozhovoru do spisu. Z toho odhadoval 10 000 Kč až 15 000 Kč za jednotlivé porušení svých ústavních práv s tím, že bude k ministerstvu shovívavý a bude vyžadovat pouze 10 000 Kč za jedno porušeni, celkem tedy 290 000 Kč. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 7.7.2020, žalovaná však tomuto nároku žalobce nevyhověla. S ohledem na to navrhl žalobce, aby soud žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení. 2. Žalovaná nárok žalobce popírala, přičemž ponechala na úvaze soudu, zda se jednalo o dokumenty, které mohly obsahovat důležité informace a ukazovat na tvrzené nezákonné jednání ministerstva. Uvedla, že se jednalo o písemnosti, které byly skartovány oprávněně v souladu s žalobcem citovaným článkem Spisového a skartačního řádu žalovaného. Šlo pouze o korespondenci, která nebyla dlouhodobě ukládána, v případě pozvánek nešlo ani o evidovanou poštu, neboť se jednalo o mailovou korespondenci. Referátníky s návrhy na jmenování nových členů byly pouze oběžné dokumenty, které rovněž neměly dlouhotrvající charakter. Žalovaná nesouhlasila s tvrzením žalobce, že skartace vyústila ve vydávání nepřezkoumatelných rozhodnutí a tím prodloužení řízení až do doby, než byly informace skartovány nebo s tvrzením žalobce, že žalovaný jakkoli porušil ústavní práva žadatele. Přirovnávat tvrzené porušení k případům, v případech krevní transfúze či nezákonného vložení odposlechů a z toho kalkulovat požadovanou náhradu nehmotné újmy je dle žalované nepřípadné. Z blahosklonného konstatování, že žalobce bude k žalované shovívavý a bude požadovat pouze 10 000 Kč za každý případ porušení jeho práv, navíc vzniká dojem, že si žalobce dělá z případu legraci. Vzhledem k tomu, že k nesprávnému úřednímu a s tím logicky spojené příčinné souvislosti mezi jednáním ministerstva a tvrzené újmy nedošlo, žalovaná navrhla, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. 3. Žalobce na výzvu soudu doplnil, že se v roce 2014 dostal k rozhodnutí ministra nebo ministryně, které bylo neuvěřitelně nízké kvality (což později ocenil soud a zrušil ho). V té chvíli se chtěl žalobce dozvědět více o rozkladové komisi, zda to je vůbec kompetentní orgán ve smyslu, zda členové jsou vůbec schopni pochopit problémy jim předkládané apod. Žalobce věří, že otázka, zda je jedna z nejvyšších komisí na ministerstvu, tedy ústředním orgánu státní správy, dobře obsazená, je otázka veřejného zájmu. Žalobce udělal první průzkum na stránkách mpsv.cz a google.cz a podal první žádost o informace, ve které mu MPSV poskytlo statut rozkladové komise a odpovědělo na další otázky, přičemž žalobce takto zjistil, že členové rozkladové komise jsou jmenováni ministrem, popř. ministryní, na návrh předsedy nebo předsedkyně rozkladové komise. Tento návrh obsahuje informace o kvalifikaci žadatele. Ze zveřejněné odpovědi na žádost na informace jiného, žalobci neznámého, žadatele v minulosti, ministr rozhodl jednou v roce 2008 proti návrhu rozkladové komise. Žalobci byly poskytnuty základní informace o vnitřním fungování rozkladové komise. Žalobce se chtěl dozvědět, jak doopravdy rozkladová komise funguje v praxi, zda členové jsou seznámeni s případy předem a v jaké míře nebo zda mají jen přístup ke spisu. K tomu potřeboval pozvánky, které mají obsahovat shrnutí případu a návrh řešení. Bez toho se nemohl kvalifikovaně vyjádřit v tisku ke kvalitě usnášení rozkladové komise. Zadruhé, v tom případě bylo vydáno velmi nekvalitní rozhodnutí, které pak bylo zrušeno soudem, tedy je zde ještě větší veřejný zájem na těchto informacích. Jako třetí důvod je, že ministerstvo podalo velmi podezřelé informace, konkrétně, že dané rozhodnutí bylo připraveno až na čtvrtou rozkladovou komisi po podání rozkladu, a žalobce si je chtěl ověřit. Z uvedeného vyplývají dle žalobce tři okruhy otázek, a to: a) zda jsou členové rozkladové komise dostatečně odborní, přičemž pokud by nebyli, pak o tom může napsat a publikovat článek. Dále, členové rozkladové komise jsou placeni z veřejného rozpočtu, proto je důležité zjistit, zda jsou placeni oprávněně, b) pokud jde o rozhodnutí, které jde proti návrhu rozkladové komise, je žalobci známo pouze to, že bylo vydáno v roce 2008, a že se o něj zajímal jiný žadatel o informace, podle stylu psaní právní profesionál. Takové rozhodnutí je natolik nestandardní, že by se rozhodně mělo zveřejnit. Žalobce má podezření z korupce velmi silné, hlavně když ho ministerstvo raději skartovalo, než aby jej zveřejnilo. Pokud by bylo neškodné, jistě by jej již zveřejnili, c) pokud jde o kvalitu vnitřních procesů jedné z nejvyšších komisí na ústředním orgánu státní správy a také o pravdomluvnosti ministerstva již nelze zjistit, zda hlavní podíl na nekvalitním rozhodnutí a následném zásahu správního soudu mělo samotné usnášení rozkladové komise nebo nekvalitní práce jejího předsedy/předsedkyně. Nelze rovněž zjistit, zda byl doopravdy daný případ předložen až na čtvrtém zasedání rozkladové komise po podání rozkladu, jak tvrdí ministerstvo, a zda je to standardní postup. Proto o tom ani žalobce nemůže nic napsat, protože by bylo proti etickým pravidlům si vymýšlet. Žalobce by se nedivil, kdyby dané rozhodnutí bylo spojeno s IT systémy, které, pro připomenutí, způsobily velké škody a pro korupci skončilo pár vysoce postavených úředníků MPSV ve vězení. 4. Žalobce k další výzvě soudu uvedl, že z jednání žalované rozčarován, když je zřejmé, že to MPSV úplně pokazilo, když skartovalo žalobcem vyžadované dokumenty. Pokud by to byl tzv. čestný omyl, pak mohlo ministerstvo uznat chybu, nabídnout symbolické odškodné a mohlo to skončit. Místo toho