46 C 28/2021-58 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 450 000 Kč představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla nesprávným úředním postupem v řízení před [název soudu], sp. zn. [spisová značka]. Jedná se o druhé podání žalobce. O prvním bylo rozhodnuto v řízení před [název soudu], sp. zn. [spisová značka], rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, kterým soud konstatoval, že k nepřiměřené délce řízení nedošlo. Žalobce se obrátil na žalovanou, která ve svém stanovisku požadavek zamítla. V předchozím rozsudku ani stanovisku není řešeno nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě (za maření styků), což souvisí s nepřiměřenou délkou řízení a se zásahem do práva na rodinný život. Žalobce má za to, že doba, po kterou je posuzována délka řízení by neměla být posuzována až od data právní moci rozsudku, ale měla by být částečně vzata do úvahy i doba od podání žaloby, nevydání rozhodnutí k maření styku od žalobcova prvního podání, případně nejpozději od roku 2014. Celé řízení až do roku 2017 je popsáno i ve shora uvedeném rozsudku, který zamítl žalobu. V podstatě se nejednalo v pravém slova smyslu o řízení o styku, ale vlastně jen o řízení o maření styků, které 30. 6. 2010 bylo určeno pravomocným rozsudkem, tedy o neplnění pravomocného rozsudku o styku ze dne 30. 3. 2010, čj. [číslo jednací] ze dne 30. 3. 2010 ve spojení s rozsudkem [název soudu], [pobočka] čj. [číslo jednací] ze dne 30. 6. 2010, který platil celou dobu dalšího řízení a byla zrušena až rozsudkem [název soudu], čj. [číslo jednací], ze dne 19. 11. 2019. Ohledně výkonu styku bylo rozhodováno naposledy usnesením [název soudu], čj. [číslo jednací], ze dne 29. 9. 2014 ve spojení s usnesením [název soudu] čj. [spisová značka] ze dne 18. 6. 2015. Tedy nejméně od roku 2015 okresní soud nevydal žádné rozhodnutí o maření styků i přes žalobcovy opakované návrhy, a to v podstatě až do rozsudku v roce 2019. Nevydáním takového rozhodnutí, které žalobce očekával je nesprávným úředním postupem, které vážně narušilo a v podstatě znemožnilo právo žalobce na rodinný život. Pokud by totiž soud mařené styky důsledně řešil buď udělováním dalších pokut, případně i trestním oznámením za maření styku, nemuselo dojít k přetrhání styku otce s dítětem, u nějž byl vytvořen syndrom zavrženého rodiče. Žalobce i jeho dcera tím, že od sebe byli dlouhodobě odloučeni, utrpěli morální újmu, neboť došlo k devastaci vztahů, což bylo jednoznačně zapříčiněno průtahy v řízení a nevydáním rozhodnutí k výkonu rozhodnutí. 2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla jej zamítnout. Potvrdila, že u ní žalobce uplatnil dne 21. 11. 2019 nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 450 000 Kč ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen„ zákon“). K projednání žádosti došlo dne 18. 1. 2021. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo při rozhodování o návrzích žalobce na nařízení výkonu rozhodnutí k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona. Provedené konstatování bylo shledáno odpovídající formou odškodnění, zadostiučinění v penězích nebylo žalobci poskytnuto. Žalovaná dále uvedla, že žalobce již v roce 2015 uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu průtahů v naříkaném soudním řízení. Žádost byla zamítnuta a zamítnuta byla i žaloba o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 485 000 Kč, a to pravomocným rozsudkem [název soudu] ze dne 9. 11. 2017, čj. [číslo jednací]. Soud uzavřel, že v namítaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Uvedl, že soudy opatření umožňující realizaci rodinného života žalobce přijaly. V tomto směru je dána překážka věci rozhodnuté, tj. o nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení do okamžiku vydání výše uvedeného rozsudku [název soudu] již bylo pravomocně rozhodnuto. Žalovaná se tak zabývala hodnocením řízení od listopadu roku 2017. Žalovaná v rámci mimosoudního projednání žádosti žalobce zjistila, že návrhem doručeným [název soudu] dne [datum] se matka nezletilé [jméno] domáhala změny úpravy styku nezletilé s otcem. Svůj návrh změnila podáním doručeným soudu dne [datum] a dne [datum], navrhla, aby styk nezletilé s otcem již nebyl soudně upraven. Žalobce se jakožto otec nezletilé [jméno] návrhy podávanými od 18. 11. 2015 průběžně přibližně každých 14 dní domáhal výkonu rozhodnutí o úpravě styku s nezletilou. Návrhem doručeným soudu dne 24. 8. 2016 se otec domáhal změny výchovného prostředí a svěření nezletilé do své péče. Rozsudkem ze dne 26. 11. 2018 bylo rozhodnuto, že návrh otce na změnu péče o nezletilou [jméno] se zamítá a styk otce s nezletilou se neupravuje. K odvolání otce byl spis předložen odvolacímu soudu, který svým rozsudkem ze dne [anonymizováno] [číslo] rozsudek soudu I. stupně částečně potvrdil a částečně změnil tak, že upravil styk otce s nezletilou [jméno]. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne [datum]. Žalovaná dospěla k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení o návrzích žalobce na výkon rozhodnutí a tím k porušení práva žadatele na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě. Žalobce podával opakované návrhy na výkon rozhodnutí, kterým by bylo realizováno rozhodnutí soudu o úpravě styku nezletilé [jméno] s otcem. Tato podání byla zakládána do spisu a nebylo o nich rozhodnuto, což konstatuje i [název soudu] ve svém rozhodnutí ze dne 19. 11. 2019, č. j. [číslo jednací]. Co se týče nesprávného úředního postupu spočívajícího ve skutečnosti, že [název soudu] rozsudkem ze dne [datum] rozhodl, že se styk otce s nezletilou neupravuje a toto rozhodnutí bylo následně změněno odvolacím soudem, žalovaná uzavřela, že k tomuto nedošlo. Úřední postup soudu představují ty jeho úkony, které nevedou k vydání rozhodnutí, tedy ty, které se neprojeví v obsahu rozhodnutí. Rozhodovací činnost soudu tak není úředním postupem, nepravomocný rozsudek soudu I. stupně byl změněn v rámci odvolacího řízení. V posuzovaném případě nebyl realizován styk otce s nezletilou dcerou na základě pravomocného rozhodnutí soudu. Soudy v roce 2015 rozhodly o uložení pořádkové pokuty matce nezletilé, ale ani toto opatření nevedlo k realizaci styku, kdy bylo ze soudního spisu zjištěno, že nezletilá i nadále z vlastní vůle odmítala styk s žalobcem. Znalci bylo zjištěno, že nezletilá netrpí ani netrpěla syndromem zavrženého rodiče, otce odmítala pro jeho chování. Nařizování výkonu rozhodnutí, kterým by byl realizován styk žalobce s nezletilou, by nevedl k jím očekávanému výsledku, tj. k napravení vztahů mezi otcem a dcerou. V úvahu by s největší pravděpodobností připadalo rozhodnutí o zastavení řízení o návrhu na výkon rozhodnutí, kdy žalovaná v tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 3462/2014, ve kterém ústavní soud uvedl, že institut nařízení výkonu rozhodnutí není určen k tomu, aby se stal nástrojem násilné změny projevu vůle nezletilého dítěte, pokud jeho rozhodnutí nebylo úmyslně ovlivněno třetími osobami. Pokud nelze nezletilé dítě přesvědčit, že má jít k otci, jeví se ukládání pokut jako neúčelné a nesmyslné, protože nevede k zajištění splnění povinnosti, jako tomu bylo i v projednávaném případě, kdy ani pořádková pokuta uložena matce nevedla k realizaci styku nezletilé s otcem. Ze soudního spisu bylo zjištěno, že mezi účastníky řízení, tedy nezletilou, matkou a žalobcem panovaly napjaté vztahy, byla jim nařízena terapie, nezletilá dlouhodobě otce odmítala. K devastaci vztahu otce a dcery tak nedošlo v důsledku zjištěného nesprávného úředního postupu, naopak, žalobci bylo opakovaně soudem zdůrazněno, že jeho chování je příčinou odmítaní ze strany nezletilé dcery a direktivní rozhodnutí soudu o realizaci styku nepovede ke zlepšení vzájemných vztahů. Není to tedy soud, kdo by zapříčinil vznik syndromu zavrženého rodiče, kterým dle žalobce jeho dcera trpí. Soud učinil opatření, kterými se snažil matku tehdy nezletilé přimět k výkonu rozhodnutí, opatření však nebyla účinná a není zcela zřejmé, jakým způsobem by se dle názoru žalobce měl nařídit výkon rozhodnutí o styku žalobce s dcerou (tehdy sice ještě nezletilou, ale už se blížící zletilosti) tak, aby díky němu došlo k obnovení narušených vztahů. 3. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předložené listinné důkazy rozhodnutí bez nařízení jednání umožňují a zároveň oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. 4.