45 C 76/2020-75 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se domáhal na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 85 000 Kč s příslušenstvím, způsobené mu v daňovém řízení před Finančním úřadem pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v [obec] a na něj navazujícím soudním řízení správním. Žalobce uvedl, že dne 29.1.2014 vydal FÚ platební výměr na daňové penále za prodlení úhrady daňových povinností na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 [číslo jednací], a to ve výši 3 493 636 Kč, představující rozdíl původně předepsaného penále ve výši 3 947 Kč a vypočteného penále činí 3 489 689 Kč. Dále dne 29.1.2014 vydal FÚ platební výměr na daňové penále za prodlení úhrady daňových povinností na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 [číslo jednací], a to ve výši 3 853 519 Kč, představující rozdíl původně předepsaného penále ve výši 9 185 Kč a vypočteného penále činí 3 844 334 Kč. Obě rozhodnutí byla žalobci doručena 16.2.2014 a žalobce se proti nim bránil odvoláními, která Odvolací finanční ředitelství zamítlo svými rozhodnutími ze dne 25. 9.2014 pod [číslo jednací] a [číslo jednací]. Žalobce podal 20. 11. 2014 proti oběma rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství společnou žalobu, kterou se u Krajského soud v Ústí nad Labem domáhal zrušení obou rozhodnutí. Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 23. 5. 2017, č.j.: 15 Af 77/2014-51. Kasační stížnost žalobce proti zamítavému rozsudku správního soudu Nejvyšší správní soud zamítl svým rozsudkem ze dne 31. 8. 2017, č.j.: 4 Afs 113/2017 – 29, který byl doručen právnímu zástupci žalobce dne 18. 9. 2017. Následnou ústavní stížnost žalobce proti výše cit. rozsudku Nejvyššího správního soudu ústavní stížností, kterou odmítl Ústavní soud ČR svým usnesením ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3602/17, které bylo doručeno dne 18. 11. 2019. Celková délka řízení tak činila 5 let a 9 měsíců. V soudním řízení neprobíhalo dokazování, vždy šlo jen o řešení jediné právní otázky. Žalobce nijak nepřispěl k průtahům v řízení. Průtahy v řízení zapříčinil podle názoru žalobce zejména Krajský soud v Ústí nad Labem, který je nedostatečně personálně obsazen, jak plyne z níže uvedených statistik žalovaného. Žalobce v této souvislosti odkázal na statistiky vytíženosti soudů v České republice. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 21.11.2019, přičemž požadoval odškodnění zadostiučinění jemu způsobené újmy nepřiměřenou délkou řízení ve výši 15 000 Kč za rok (první dva roky v poloviční výši), které dále navýšil o 20%. Žalovaná však tomuto nároku žalobce vyhověla pouze co do částky 71 250 Kč, což dle názoru žalobce neodpovídá mimořádnému průtahu, kterého se stát prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem. Proto žalobce požadoval doplatek ve výši 85.500 Kč. S ohledem na to navrhl žalobce, aby soud žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení. 2. Žalovaná nárok uplatněný žalobcem neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná učinila nesporným, že dne 27. 6. 2005 bylo podáno řádné daňové přiznání za rok 2004, dne 18. 6. 2007 byla protokolem o ústním jednání [číslo jednací] zahájena daňová kontrola, dne 7. 10. 2010 došlo k ukončení daňové kontroly, na základě doručení zprávy o daňové kontrole [číslo jednací] v souladu s postupem dle § 16 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen“ ZSDP“), dne 7. 10. 2010 byl rovněž doručen dodatečný platební výměr [číslo jednací] ze dne 24. 9. 2010 na DPFO za zdaňovací období 2004, dne 8. 11. 2010 bylo správci daně doručeno odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru, dále zaevidované pod [číslo jednací], dne 10. 11. 2010 vydal správce daně výzvu k doplnění odvolání (žalobci doručena dne 22. 11. 2010), dne 7. 12. 2010 bylo žalobcem odvolání doplněno dále zaevidované pod [číslo jednací], dne 20. 12. 2010 bylo žalobci doručeno rozhodnutí odvolacího orgánu – Finančního ředitelství v [obec], vydané pod [číslo jednací] ze dne 16. 12. 2010 a odvolání bylo zamítnuto. Dne 14. 3. 2006 bylo podáno řádné daňové přiznání za rok 2005, dne 18. 6. 2007 byla protokolem o ústním jednání [číslo jednací] zahájena daňová kontrola, dne 7. 10. 2010 došlo k ukončení daňové kontroly, na základě doručení zprávy o daňové kontrole [číslo jednací] v souladu s postupem dle § 16 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen“ ZSDP“), dne 7. 10. 2010 byl rovněž doručen dodatečný platební výměr [číslo jednací] ze dne 24. 9. 2010 na DPFO za zdaňovací období 2005, dne 8. 11. 2010 bylo správci daně doručeno odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru, dále zaevidované pod [číslo jednací], dne 10. 11. 2010 vydal správce daně výzvu k doplnění odvolání (žalobci doručena dne 22. 11. 2010), dne 7. 12. 2010 bylo žalobcem odvolání doplněno dále zaevidované pod [číslo jednací], dne 20. 12. 2010 bylo žalobci doručeno rozhodnutí odvolacího orgánu – Finančního ředitelství v [obec], vydané pod [číslo jednací] ze dne 16. 12. 2010, odvolání bylo zamítnuto. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení před správním soudem a poukázala i na genezi daného řízení s tím, že na základě žádostí žalobce ze dne 31. 1. 2011 a 9.12.2013 byla v kompetenci správce daně postupně vydána tři rozhodnutí o posečkání daně, a to dne 12. 4. 2011 pod [číslo jednací], které bylo nahrazeno 1. 3. 2012 rozhodnutím o posečkání [číslo jednací] a dále bylo vyhověno žádosti žalobce dne 10. 1. 2014 rozhodnutím o posečkání [číslo jednací], kterým byly žalobci povoleny splátky do konce roku 2015. Protože se žalobce dostal do prodlení s úhradou daňové povinnosti, správce daně rozhodl o vydání platebního výměru na daňové penále jednak pod [číslo jednací], jednak pod [číslo jednací]. K samotnému daňovému řízení žalovaná konstatovala, jestliže žalobce konec daného řízení spojil s doručením usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3602/17, dne 18. 11. 2019 (5 let a 9 měsíců), čímž svou konstrukci údajného pochybení státu staví na vlastním selhání a neochotě/nezájmu plnit své zákonem stanovené povinnosti. Žalobce zcela prokazatelně nesplnil svou daňovou povinnost předložit důkazní prostředky k prokázání svých tvrzení v průběhu daňové kontroly a prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém přiznání nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván, což se odrazilo ve vydání dodatečných platebních výměrů po proběhlé daňové kontrole. Přestože žalobci bylo (na jeho vlastní žádost) povoleno rozložení úhrady daně na splátky, resp. správce daně vyhověl žádosti o posečkání úhrady daně, nebyla povinnost žalobce splněna a proto bylo přistoupeno k vyměření penále. Tento postup byl jak v případě výše uvedeného dodatečného doměření daně, tak v případě platebních výměrů na daňové penále aprobován jak krajským soudem, tak i finálním rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017, č. j. 4 Afs 113/2017–29. Snaha žalobce zahrnout následné řízení před Ústavním soudem do tvrzené celkové délky dle žalované překročila limity přezkumu postupu orgánů veřejné správy, když Ústavní soud není další instancí soudní soustavy. V tomto směru rovněž žalovaná poukázala na závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3602/17 dne 18. 11. 2019. Žalovaná konstatovala, že daňové řízení samo o sobě nezasahovalo do základních práv a svobod, správce daně i OFŘ postupovali v souladu se zásadou legality, legitimity a proporcionality. Daňové řízení by tudíž mělo být posuzováno samostatně pouze z hlediska jednotlivých průtahů. V této souvislosti odkázala na stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2011, č.j.: Cpjn 206/2010 a zdůraznila, že ne každé řízení přesahující dva roky lze a priori posuzovat jako nepřiměřeně dlouhé. Pokud jde o význam daného řízení pro žalobce, jednak dané řízení nespadá mezi věci s objektivně zvýšeným zájmem pro poškozeného, jednak žalobce pominul, že důvodem vedení daňového řízení bylo jen a pouze jeho vlastní selhání. Subjektivně zvýšený význam daného řízení pro svou osobu navíc žalobce netvrdil. Na základě shora uvedeného žalovaná navrhla, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítnul a přiznal žalované náhradu hotových výdajů. 3. Žalobce v průběhu řízení výslovně uvedl, že byť byla v dané věci řešena dvě rozhodnutí o vyměření daňového penále, z jeho pohledu se jedná o jedno řízení, protože obě řízení byla započata a zakončena zcela totožně a probíhala tak v totožnou dobu. Žalobce dále doplnil, že význam daného řízení byl pro jeho osobu zcela zásadní, když výše penál přesahovala v souhrnu 7 000 000 Kč, zatímco jeho příjmy k 31.12.2012 dosahovali částky cca 1 845 000 Kč, v roce 2013 dokonce necelý 1 000 000 Kč, penále tak přesahovalo více než 7x jeho příjmy. Vzhledem k tomu, že měl současně žalobce rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích uloženu povinnost hradit výživné na své dvě nezletilé děti, neměl tuto z čeho plnit, když celý jeho majetek byl použit na úhradu penále a nemovitosti byly zatíženy zástavním právem ve prospěch správce daně. 4. Ze spisu sp.zn. 15 Af 77/2014 Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo zjištěno, že dne 20.11.2014 byla ve