14 C 282/2023-86 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 504 228 Kč představující náhradu majetkové škody, která žalobci měla být způsobena nesprávným úředním postupem Policie ČR, Krajské ředitelství policie kraje Vysočina, Územní odbor Jihlava, Oddělení obecné kriminality v řízení vedeném pod č. j. KRPJ-38484-67/TČ-2019-160771-BAR. Žalobce ve své žalobě a v doplnění žaloby ze dne 22. 1. 2024 uvedl, že dne 29. 3. 2019 byl účastníkem dopravní nehody. V souvislosti s dopravní nehodou bylo zahájeno trestní řízení, v jehož rámci došlo k zajištění vozidla žalobce a vozidlo bylo umístěno do areálu autodopravy , jméno FO, . Vozidlo bylo žalobci vráceno dne 5. 6. 2019, přičemž při předání vozidla žalobce zjistil, že v době, kdy bylo vozidlo v držení Policie ČR, došlo k odcizení řady součástí vozidla, čímž byla žalobci způsobena škoda v žalované výši. Žalobce se domáhal náhrady škody v trestním řízení a následně u pojišťovny, která ve věci škodné události ze dne 5. 6. 2019 žalobci pojistné plnění nepřiznala, což žalobci sdělila dne 28. 7. 2020. Žalobce uvedl, že dne 28. 7. 2020 získal informace, na jejichž základě mohl nárok uplatnit u žalované. Žalobce se se svým nárokem na náhradu škody předběžně obrátil na žalovanou dne 20. 6. 2023.2. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala skutečnost, že u ní žalobce předběžně uplatnil nárok na náhradu majetkové újmy v celkové výši 504 228 Kč z titulu nesprávného úředního postupu Policie ČR, a to dne 20. 6. 2023. Žalovaná vznesla námitku promlčení uplatněného nároku na náhradu škody. Žalovaná uvedla, že dne 5. 6. 2019 se žalobce při převzetí vozidla dozvěděl o škodě a kdo za ní odpovídá, přičemž žádost o náhradu škody byla žalované doručena až dne 20. 6. 2023. S ohledem na § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „zákon“) byl nárok dle žalované promlčen již v den podání žádosti o odškodnění. Z uvedeného důvodu žalovaná navrhla žalobu zamítnout.3. Mezi účastníky byla nesporná skutečnost, že vozidlo zajištěné žalobci Policií ČR bylo žalobci vráceno dne 5. 6. 2019. Mezi účastníky rovněž nebylo sporu o tom, že nárok žalobce na náhradu škody byl žalobcem u žalované předběžně uplatněn dne 20. 6. 2023.4. Z důkazů provedených v řízení soud zjistil následující skutková zjištění.5. Z dopisů pojišťovny , právnická osoba, ze dne 28. 7. 2020 adresovaných žalobci soud zjistil, že škoda z data 5. 6. 2019 vznikla po úplné škodě z data 29. 3. 2019, kdy pojištění zaniklo, proto nedošlo k výplatě pojistného plnění. V souvislosti s úplnou škodou na vozidle bylo žalobci poukázáno pojistné plnění ve výši 727 700 Kč.6. Z nesporných tvrzení účastníků a po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Vozidlo žalobce bylo zajištěno Policií ČR, přičemž žalobci bylo vráceno dne 5. 6. 2019 s chybějícími součástmi. Žalobce se domáhal pojistného plnění u pojišťovny, která mu však pojistné ze škodné události ze dne 5. 6. 2019 neposkytla, neboť pojištění zaniklo pro úplnou škodu již dne 29. 3. 2019. Žalobce se svým nárokem na náhradu škody předběžně obrátil na žalovanou dne 20. 6. 2023.7. Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění, stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.8. Podle § 2 zákona o odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.9. Podle § 13 odst. 1 citovaného zákona, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.10. Podle § 31a odst. 1 citovaného zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.11. Podle § 35 odst. 1 cit. Zákona, promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.12. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle tohoto zákona je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.13. Žalovaná vznesla ve vztahu k uplatněnému nároku námitku promlčení, soud se proto nejprve zabýval důvodností námitky promlčení.14. Podle § 32 odst. 1 zákona se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Počátek běhu promlčecí lhůty je tedy vázán na okamžik, kdy se poškozený dozví jednak o skutečnosti, že mu vznikla škoda, a jednak o tom, kdo za vzniklou škodu odpovídá. Druhá podmínka počátku běhu promlčecí lhůty souvisí s tím, že zákon striktně rozlišuje mezi odpovědností státu a odpovědností územích celků v samostatné působnosti. Proto je podstatná vědomost žalobce o tom, čí nesprávný úřední postup mu škodu způsobil.15. V posuzovaném případě se žalobce dozvěděl o vzniku škody a kdo za ní odpovídá již při převzetí zajištěného vozidla dne 5. 6. 2019, kdy zjistil, že ve vozidle chybí jeho součásti, a nikoli až při obdržení vyjádření pojišťovny, jak tvrdil žalobce. Sám žalobce v žalobě tvrdil, že při předání vozidla zjistil, že v době zajištění vozidla došlo k odcizení řady jeho součástí, tedy zjistil, že došlo ke škodě, za kterou odpovídá stát, neboť k odcizení součástí vozidla došlo v době zajištění vozidla Policií ČR. Nelze tak souhlasit s dalším tvrzením žalobce, dle kterého se o škodě dozvěděl až z vyjádření pojišťovny, která mu sdělila, že k výplatě pojistného plnění za odcizené věci nedojde. Tříletá promlčecí lhůta proto začala žalobci běžet již ode dne 5. 6. 2019 a skončila uplynutím dne 5. 6. 2022. Žalobce se se svým nárokem předběžně obrátil na žalovanou až dne 20. 6. 2023, tedy v době, kdy byl nárok žalobce již promlčen.16. Soud se dále zabýval tím, zda vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, jak namítal žalobce, přičemž soud předně odkazuje na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, č. j. 30 Cdo 4112/2010: „Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a též v časopise Právní rozhledy č. 12/2002; a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002; ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99; ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000; ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99; ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/1999; tato i níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99).“ Je zjevné, že v posuzovaném případě zavinil uplynutí promlčecí lhůty žalobce, kterému nic nebránilo v tom, aby se svého nároku na náhradu škody domáhal po žalované ihned poté, co se o vzniku škody dozvěděl. Žalovaná uplatnila námitku promlčení v souladu se zákonem, jakož i v souladu s podstatou institutu promlčení, kterou je jistota v právních vztazích, pročež soud uzavřel, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy.17. Z důvodů uvedených shora je nárok žalobce uplatněný žalobou promlčen, a soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.18. O