14 C 78/2022-138 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně podáním ze dne 29.4.2020 doručeným původně Okresnímu soudu v Znojmě se domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 102 117 Kč a 13 306 Kč. Tuto žalobu následně rozšířila též o náhradu zadostiučinění v důchodové věci za dlouhé řízení vedené u žalované ve výši 247 500 Kč. Učinila tak podáním ze dne 16.3.2022 adresovaným Okresnímu soudu ve Znojmě.2. V průběhu řízení soud řízení ohledně nemajetkové újmy 247 500 Kč zastavil s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby v tomto segmentu.3. Řízení bylo nadále vedeno již jen co do náhrady majetkové škody. K ní žalobkyně uvedla, že žalovaná rozhodla svým rozhodnutím pod č.j. R-22.5.2018-422/505 117 229, o němž se domnívá, že došlo tímto rozhodnutím k nesprávnému úřednímu postupu dle zákona o odpovědnosti státu a v té souvislosti žádá o poskytnutí náhrady škody. Uvedla, že novým rozhodnutím o změně dávek starobního důchodu za období od 17. 1. 2007 došlo ke změně její výše za období 10 let zpětně a rozdíl za období pěti let byl vyplacen. Následně bylo rozhodnutí zasláno italské straně, takže ačkoliv česká strana doplatila rozdíl 56 111 Kč dle rozhodnutí, č.j. K- 12.4.2018-43/505 117 229 za období pěti let zpětně po předložení italské straně, vyzvala italská strana žalobkyni k zaplacení 3 299,90 EUR za desetileté období, kdy údajně obdržela tuto částku navíc. Požaduje proto náhradu za špatně provedený výpočet ve výši 102 117,17 Kč a dále náklady s uplatněním škody za ověření podpisu 60 Kč, náklady na ověřený listin 1 694 Kč, cestovné z důvodu překladu dvakrát , adresa, Kč, dále ztrátu času na cestě 5 hodin x 200 Kč, což je 1 000 Kč a za přípravu, zpracování a zaslání v trvání 8 hodin po 1 200 Kč, takže 9 600 Kč v této výši jí vznikla majetková újma.4. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. K náhradě škody uvedla, že ta se sestává z velké části z úroků z prodlení a v té souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 03. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4676/2008. Uvedla dále, že povinnost státu platit prostřednictvím orgánů sociálního zabezpečení či důchodového pojištění dávky osobám, které splňují nárok na výplatu důchodu, není závazkem vyplývajícím z občanskoprávních vztahů. Ty se vyznačují rovným postavením účastníků (§ 2 odst. 2 obč. zák.) spočívajícím v tom, že ve vzájemném právním vztahu žádný z nich nemá nadřazené postavení a není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka ani plnění povinností autoritativně vynucovat. Subjekty občanskoprávních vztahů se o vzniku či založení vzájemných subjektivních práv a povinností musí zásadně dohodnout, pokud tyto právní povinnosti nevznikají přímo ze zákona (např. povinnost nahradit škodu, vydat bezdůvodné obohacení apod.); ve všech případech neshody o vzájemných právech a povinnostech je účastník oprávněn domáhat se autoritativního vynucení svých práv prostřednictvím oprávněného orgánu státu a není nadán oprávněním mocensky (autoritativně) tato práva vynucovat sám. Pro rozlišení soukromoprávních (občanskoprávních) vztahů od veřejnoprávních vztahů je rozhodující především posouzení vzájemného postavení jejich subjektů, jak vyplývá z příslušných ustanovení právní normy, která na tyto vztahy dopadá (srov. usnesení NS ČR ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1211/2001, publikované pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). I když předpisy sociálního zabezpečení, resp. důchodového pojištění, hovoří o nároku na důchod a na výplatu dávek, nelze přehlédnout, že o přiznání dávky důchodového pojištění rozhodují orgány státu v řízení vedeném podle části šesté hlavy druhé zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, které jsou oprávněny posuzovat uplatněné nároky a vydávat o nich autoritativní rozhodnutí postupem podle správního řádu (§ 108 citovaného zákona). Účastník takového řízení a orgán státu, který o jeho nárocích rozhoduje, nejsou ve vzájemně rovnoprávném postavení, které by mohlo zakládat občanskoprávní charakter nároku na důchod. Jestliže zároveň zvláštní předpis neupravuje úrok z prodlení, nelze dovodit, že žalobci za dobu od splnění podmínek stanovených zákonem pro přiznání důchodu do doby, kdy bylo jeho žádosti vyhověno, náleží úrok z prodlení podle § 517 odst. 2 obč. zák. Nevzniká-li příjemci dávky důchodového pojištění v případě opožděné výplaty důchodu nárok na úrok z prodlení, nelze se úroku z prodlení domáhat ani jako škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlý zisk je pak v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno – kdyby nebylo škodné události důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1152/2009). Žalobci sice mohla v důsledku opožděné výplaty invalidního důchodu vzniknout škoda (např. ve výši sankcí za prodlení s hrazením pravidelných plateb, které by nemohl v důsledku nedostatku finančních prostředků způsobeného opožděnou výplatou včas uhradit), úrok z prodlení z opožděně vyplacených dávek však není ani skutečnou škodou (majetek žalobce se o něj v důsledku nezákonnosti rozhodnutí nezmenšil) ani ušlým ziskem (žalobce by jej nezískal, kdyby nezákonné rozhodnutí nebylo vydáno).“ Na těchto závěrech nemění nic ani změna občanského zákoníku. V tomto rozsahu tak žalovaná též nemůže uplatněný nárok uznat. Neuznání jakékoli jiné součásti uplatněného nároku vychází již z vyjádření žalované v rámci předběžného projednání, jak na něj bylo odkázáno výše, neboť správní orgány zcela oprávněně postupovaly v souladu se zákonem, když uplatnily ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a tedy doplatily zvýšený důchod pouze pět let zpětně. Výplata důchodu v nižší částce, než v jaké náležel, též nebyla způsobena pochybením správních orgánů, neboť v rozhodné době jim nebyly doloženy veškeré podklady, které měli na stanovení výše dávky vliv. Tyto podklady byly žalobkyní doloženy až o deset let později, proto se neuplatnila věta poslední citovaného ustanovení. Na přepočet italského dílčího důchodu žalobkyně neměla česká strana vliv.5. Soud původně vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazů v souladu s ust. § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o.s.ř. tak, aby doplnila podání doručené soudu jako žaloba, a to o komplexní vyjádření všech rozhodujících skutečností, zda je odpovědnostním titulem nezákonné rozhodnutí, či nesprávný úřední postup. V případě, že se jedná o nezákonné rozhodnutí, pak byla žalobkyně povinna doplnit o jaké rozhodnutí žalované konkrétně jde a pakliže je odpovědnostním titulem nesprávný úřední postup, pak je nutno doplnit, v čem spatřuje žalobkyně příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem žalované, přičemž vysvětlí v čem konkrétně se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu, v jakých konkrétních a kdy učiněných krocích, eventuálně zda se nesprávného úředního postupu dopustila svojí nečinností, přičemž vysvětlí v čem tato případná nečinnost má spočívat a dále vysvětlí v čem spatřuje příčinnou souvislost mezi pochybením žalované a vznikem škody.6. Žalobkyně reagovala doplněním z 22.6.2023, že jde o nesprávný úřední postup (jak plyne z bodu 1 odůvodnění – pozn. soudu), kdy nebylo-li by špatného výpočtu důchodu ČSSZ, nežádal by italský nositel přeplatek zpět. A ačkoli český nositel pojištění provedl přepočet a zjistil nesoulad, neprovedl dorovnání za celou dobu, ale pouze 5 let zpětně.7. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť k výzvě soudu z 25.4.2024, zda s takovým postupem souhlasí, žalovaná souhlasila a žalobkyně souhlas projevila konkludentně.8. Z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č.j. R-22.5.2018 – 422/505 117 229 ze dne 22.5.2018 se podává rozhodnutí o postupném zvýšení starobního důchodu u žalobkyně počínaje od 17.1.2007 částkou 5 145 Kč měsíčně s ročním navyšováním až do roku 2018 na částku 6 972 Kč/měsíc. Jiné rozhodnutí, z něhož by bylo patrné zrušení rozhodnutí z 22.5.2018, žalobkyní předloženo nebylo.9. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon“