15 C 114/2024-49 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne , datum, domáhala náhrady nemajetkové újmy s odůvodněním, že žalobkyně je účastníkem kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp.zn. 23C , Anonymizováno, /2021. Řízení bylo zahájeno uplatněním nároku na náhradu škody u žalovaného. Žalobkyně uvádí, že řízení je postiženo průtahy. Žalobkyně výslovně uvádí, že požaduje odškodnit za celou délku řízení a nikoliv jen za jeho určitou fázi. Žalobkyně uvádí, že odškodňování délka kompenzačního řízení za jiné kompenzační řízení je řízením, u nějž ESLP definuje následující kautely: řízení nemá trvat na 2 instancích soudní soustavy déle než 2 roky; jednoduchost posuzovaného nároku; stát má věnovat vyřizování věci zvýšenou pozornost. V tomto ohledu odkazuje žalobkyně na rozhodnutí ESLP ve věci Žirovnický proti Česká republika, ze dne , datum, , č. 10092/13 nebo ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, ze dne , datum, , č. 69319/12 a nebo ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii, ze dne , datum, , č. 7932/04. Vezmeme-li kautelu jednoduchosti a kautelu zvýšené pozornosti při vyřízení věci, pak je nutno tyto kautely porovnat s celkovou délkou řízení 4 roky a jediný logický závěr je, že délka řízení je nepřiměřená. Byl to odvolací soud, který porušil svou povinnost spravedlivě rozhodnout o nákladech řízení. Zde je nutno zdůraznit, že Městský soud v Praze rozhodoval o nákladech řízení za situace existence konstantní nálezové judikatury Ústavního soudu viz. např. nález ze dne , datum, pod sp.zn. IV. ÚS 649/22 (sic!). V tomto ohledu žalobkyně uvádí, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy: „Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.“. Podle nálezu Ústavního soudu ČR pod sp.zn. II. ÚS 355/02: „V souladu s četnou judikaturou Ústavního soudu (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 184/96, sp. zn. III. ÚS 200/2000, sp. zn. I. ÚS 77/97, sp. zn. II. ÚS 23/97, sp. zn. II. ÚS 156/95, sp. zn. I. ÚS 70/96, sp. zn. IV. ÚS 197/96 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. , hodnota, ; svazek 20, nález č. , hodnota, ; svazek 12, nález č. , hodnota, ; svazek 9, nález č. , hodnota, ; svazek 5, nález č. , hodnota, ; svazek 7, nález č. , hodnota, ; svazek 8, nález č. , hodnota, - a další) je právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu, resp. v jeho právní větě, má-li obecnou povahu, obecně závazný, závazný při řešení typově shodných případů.“. Ústavní soud rozhodl, že byla porušena základní práva stěžovatelky. Byl to odvolací soud, který musel opětovně rozhodnout o nákladech řízení. Otázkou je, kde je prazáklad pro využití opravných prostředků? Přičemž jedinou logickou odpovědí založenou na objektivních skutečnostech je, že to byly soudy, které vadně o věci rozhodovaly a porušily tak princip iura novit curia. Opakem tohoto porušeného principu je úspěch žalobkyně a domožení se alespoň ochrany části jejích práv. Pokud by znal žalovaný, co je to řetězení nároků, pak by nemohl ve svém podání ničeho ohledně řetězení nároků vyslovovat. Viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR č.j. 30 Cdo 2281/2024-159: „Z toho plyne, že závěr o sníženém významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného nelze vztáhnout obecně na každé kompenzační řízení (jak ostatně judikatura Nejvyššího soudu dovodila např. v již výše zmíněném rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 4910/2017), nýbrž takový závěr musí vycházet z konkrétní skutečnosti, jež v posuzovaném případě svědčí o tom, že se žalobce skutečně řetězením jednotlivých kompenzačních řízení ke zneužití svých práv uchyluje. Žádné zjištění, jež by o takové konkrétní skutečnosti svědčilo, však odvolací soud v napadeném rozsudku neučinil (když obdobně, jako soud prvního stupně, k této otázce neprovedl žádné dokazování). Rovněž i v případě otázky významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce je tedy právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tedy nesprávné.“ Navíc žalovaný svým tvrzením o řetězení nároků přenáší odpovědnost za vadné vyřizování nároku na žalobkyni, ačkoliv ta jen uplatňovala svá práva. To, že uplatnění práva na kompenzaci za jiné kompenzační řízení je právem par excellence a nikoliv zneužitím práva ze samé podstaty uplatnění takového nároku pak vyplývá např. právě ze samotné existence rozhodnutí ESLP ve věci Žirovnický proti Česká republika, ze dne , datum, , č. 10092/13 nebo ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, ze dne , datum, , č. 69319/12 a nebo ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii, ze dne , datum, , č. 7932/04. Za naprosto stěžejní argumentaci ve smyslu právní jistoty žalobkyně odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne , datum, pod sp.zn. 58 Co 407/2024 a rozhodnutí Městského soudu Praze pod sp.zn. 19 Co 65/2025. Věc poškozeného Kirilova trvala cca 3 roky a 10 měsíců a byla za něj poskytnuta kompenzace v rámci předběžného projednání nároku ve výši Kč , částka, .2. Žalovaná učinila nesporným uplatnění nároku dne , datum, na náhradu nemajetkové újmy s odůvodněním, že samotné soudní řízení trvalo tři roky a šest měsíců. Celé kompenzační řízení trvalo čtyři roky. Řízení proběhlo na třech stupních soudní soustavy, přičemž soud I. stupně rozhodl jednou, soud II. stupně dvakrát a Nejvyšší soud jednou. O ústavní stížnosti žalobkyně musel na závěr rozhodovat Ústavní soud ČR. V řízení se nevyskytly průtahy, neboť soudy postupovaly v přiměřených lhůtách. Odvolacímu soudu a Nejvyššímu soudu lze však vytknout, že jejich rozhodnutí, přesněji část týkající se nákladového výroku, byla nálezem Ústavního soudu zrušena. Věc se pak na závěr vrátila k novému rozhodnutí o nákladech odvolacímu soudu, nicméně Ústavní soud ústavní stížnost ohledně řady ostatních námitek žalobkyně ve zbývající podstatné části odmítl. Ať se jedná o uplatnění opravných prostředků nebo o nutnost rozhodování nadřízeného soudu v jiných otázkách, skutečnost, že rozhoduje soud vyššího stupně, objektivně prodlužuje celkovou dobu řízení o dobu nutnou k vydání rozhodnutí soudem vyšší instance, k jeho vyhotovení a rozeslání účastníkům. Žalobkyni nemůže být vytýkáno uplatňování procesních prostředků, které jí k ochraně jejích práv poskytuje vnitrostátní právní řád. Stejně tak ale stát nemůže být činěn odpovědným za průtahy, které v důsledku nutnosti vypořádat se s těmito návrhy vznikly (viz. např. rozsudek ESLP ve věci Dostál proti České republice ze dne , datum, , § 240). Význam řízení pro žalobkyni lze hodnotit jako nízký vzhledem k tomu, že v daném případě se jedná o případ tzv. řetězení odškodňovacích řízení, žalobkyně totiž požaduje odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, jehož předmětem bylo také zadostiučinění za délku soudního řízení. Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2577/14 uvedl, že „Lze stěží akceptovat přístup stěžovatele k uplatňování nároků vyplývajících ze zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (zákon č. 82/1998 Sb.). Ve stávající věci se jedná v podstatě o kompenzační řízení "na druhou" (stěžovatel požaduje zadostiučinění za průtahy způsobené v předchozím kompenzačním řízení vedeném rovněž kvůli průtahům). I když není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy, je třeba se stavět k nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení.“ V souladu s tím, je závěr judikatury, že kompenzační řízení obecně není významnějším řízením (viz rozhodnutí NS ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 281/2018). S ohledem na výše uvedené dospěla žalovaná k závěru, že celkovou délku kompenzačního řízení lze hodnotit jako přiměřenou. Během dvou let rozhodly soudy na třech stupních soudní soustavy. Řízení se protáhlo rozhodováním o ústavní stížnosti žalobkyně, o které Ústavní soud rozhodl po 14 měsících. Zrušení nákladového výroku odvolacího soudu nálezem Ústavního soudu lze sice odvolacímu soudu a Nejvyššímu soudu přičíst k tíži, nicméně toto mělo zanedbatelný vliv na celkovou délku řízení, neboť odvolací soud znovu rozhodl o nákladech pouhých 23 dnů po vydání nálezu Ústavního soudu, který jinak ústavní stížnost ohledně merita věci odmítl. Řízení tedy neproběhlo ideálně, ale zjevně bylo přijatelně dlouhé tak, jak je obecně koncipována přiměřenost délky soudního řízení v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1355/2012. Jako ke kritériu pro závěr o přiměřenosti délky řízení lze také přihlédnout k nižšímu významu řízení pro žalobkyni.3. Soud má za prokázaný průběh jednání ze spisu Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. 23 C , Anonymizováno, /2021 tak, že dne , datum, žalobkyně uplatnila mimosoudně u žalované nárok dle zákona č. 82/1998 Sb. Dne , datum, žalobkyně podala žalobu k Obvodnímu soudu pro , adresa, . Dne , datum, soud vyzval ža