12 C 106/2020-255 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Nejvyšší soud ČR rozhodl ve svém usnesení 30 Nd 162/2020, že Obvodní soud pro Prahu 3 projedná žalobu, kterou se strana žalující domáhala po straně žalované částky 13 775,80PLN. Na odůvodnění žaloby uvedla, že jako odběratelka uzavřela se žalovanou jako dodavatelkou kupní smlouvu o dodávce 252 000 ks čerstvých slepičích vajec velikosti M. Na základě této ústní dohody byla vystavena faktura [datum] na částku 68 040 PLN, kterou žalobkyně [datum] uhradila. Při převzetí vajec v sídle žalobkyně [datum] pracovníci žalobkyně a řidič žalované zjistili, že při převozu došlo k rozbití části zásilky. Mezi účastníky řízení došlo k dohodě, že žalobkyně zboží převezme a následně žalovaná uhradí náklady s převzetím vadného zboží vzniklé. Žalobkyně uvedla, že celkem došlo k rozbití 28 440 ks vajec o celkové váze 1 650 kg. V souvislosti s vadným plněním vznikla žalobkyni další škoda, a to ve výši 1 225 PLN jako vícenáklady na odpracované hodiny zaměstnanců žalobkyně v důsledku nucené vykládky a likvidace vajec v sobotu [datum] v rozsahu celkem 24 ½ hodiny, dále 2 520 PLN jako vícenáklady na odpracované hodiny zaměstnanců žalobkyně v důsledku vykládky a likvidace vajec ve všední den v rozsahu 60 hodin, 1 717,20 PLN jako odpis 6 360 ks vajec při přeskladnění palet [datum], částka 2 937,60 PLN jako odpis dalších 10 880 ks vajec a nucená příprava vajec před tříděním [datum] a další 3 024 PLN jako odpis 11 200 ks vajec a nucená příprava před tříděním vajec ve dnech 9. – [datum]. Žalobkyně dále požadovala úhradu nákladů na likvidaci kafilerního odpadu o váze 720 kg, 1 122 PLN jako náklady na likvidaci kafilerního odpadu [datum] o váze 1 000 kg, 476 PLN jako náhradu proložek za mokré a zničené proložky při přeskladnění v počtu 2 800 ks, 84 PLN jako náklady na likvidaci odpadu zničených proložek, 502 PLN jako náklady na snížení výkonu balení a kontroly v přebírání a 165 PLN jako náklady na mimořádný úklid po vykládce a balení. Celkem požadovala částku žalovanou. 2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Uvedla, že je pravdou, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva, na jejímž základě žalovaná dodala žalobkyni 252 000 ks čerstvých slepičích vajec velikosti M. Stejně tak potvrdila to, že byla vystavena proforma faktura [datum], na jejímž základě žalobkyně uhradila [datum] částku 68 040 PLN. Žalovaná dále nesporovala, že při příjezdu kamionu s vejci do sídla žalobkyně bylo zjištěno, že došlo k poškození části nákladu, a nesporovala ani to, že mezi účastníky řízení došlo k dohodě, že žalobkyně náklad převezme a žalovaná uhradí škodu. Žalovaná však uvedla, že mezi účastníky došlo k dohodě o tom, že došlo k poškození 6 360 ks vajec, což bylo zaznamenáno na faktuře a na dokumentu vystaveném řidičem. Dále potvrdila, že bylo dohodnuto, že o vykládku se postarají 2 až 3 zaměstnanci a že vykládka a třídění zabere cca 3 hodiny. Uvedla, že hodnota poškozených vajec byla vyčíslena na 1 717,20 PLN, hodinová sazba zaměstnance měla činit 250 Kč. V e-mailu ze [datum] byly zaslány žalobci podmínky dříve telefonicky dohodnuté o úhradě vzniklé škody s tím, že žalovaná přislíbila uhradit žalobkyni částku 2 095,02 PLN. Žalovaná popřela, že by mezi ní a žalobkyní došlo k dohodě o úhradě další škody a dalších dodatečných nákladů. Opakovaně zdůraznila, že se nezavázala k úhradě částky vyšší než 2 095,02 PLN. Namítala, že nebyl náležitě prokázán žalobkyní tvrzený rozsah práce v počtu 84 ½ hodiny, stejně tak že nebylo prokázáno, že došlo ke zničení dalších téměř 20 000 ks vajec. Žalovaná zpochybnila potřebu ručního třídění zboží, poukázala na to, že žalobce provozuje balírnu, má k dispozici stroje umožňující rychlé třídění zboží. Poukázala na to, že i stroje produkují tzv. report, který obsahuje počet roztříděných vajec, počet poškozených vajec. Tento nebyl žalobkyní žalované předán. Náklady na třídění vajec považuje žalovaná za neopodstatněné, neboť v každé balírně, třídírně musí vždy dojít k vyložení vajec a jejich třídění. Stejně tak považuje za vyloučené, aby hradila náklady na proložky a jejich likvidaci, neboť proložky jsou jednorázově použitelné a zlikvidovány musí být vždy, nelze je používat opakovaně. 3. V tomto sporu s cizím prvkem se soud zabýval otázkou, zda je soudem pravomocným (zda je dána jeho mezinárodní příslušnost) k projednání věci. Na tuto otázku, jak již bylo výše uvedeno, odpověděl Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí 30 Nd 162/2020, když dospěl k závěru, že podle čl. 7 odst. 1 písm. b/nařízení Brusel I bis je dána pravomoc českých soudů, neboť sídlo žalobkyně bylo místem, kde mělo být a bylo zboží dodáno. Vzhledem k tomu, že toto místo se nachází v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 3, je tento soud, jak uzavřel Nejvyšší soud ČR, i soudem místně příslušným k projednání této žaloby. 4. Soud se zabýval i otázku tzv. rozhodného práva pro projednání tohoto sporu. Obě právnické osoby mají své obvyklé bydliště (faktické sídlo) na území členských státu Evropské unie. Lze tedy předpokládat, že rozhodné právo bude určeno dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy- dále jen Řím I. Oba státy však ještě před svým vstupem do EU ratifikovaly Vídeňskou úmluvu o mezinárodní koupi zboží (pro ČR vstoupila v platnost [datum], pro Polsko [datum]). Soud se proto zabýval vzájemným postavením těchto dvou předpisů. Primárně je postupováno dle nařízení Řím I., které však ve svém šl. 25 řeší kolizi mezi tímto nařízením a ostatními mezinárodními smlouvami. Dle č.l. 25 odst. 1 nařízení Řím I, tímto nařízením není dotčeno použití mezinárodních úmluv, jejichž stranou je jeden nebo více členských států ke dni přijetí tohoto nařízení a které stanoví kolizní normy pro smluvní závazkové vztahy. Dle odst. 2. citovaného článku se nařízení však použije mezi členskými státy přednostně ve vztahu k úmluvám uzavřeným výlučně mezi dvěma a více členskými státy v rozsahu, ve kterém se týkají oblastí upravených tímto nařízením. Z citovaného nařízení jednoznačně vyplývá, že je rozdíl v přístupu k mezinárodním smlouvám uzavřenými výlučně mezi členskými státy EU a mezi smlouvami obsahujícími kolizní normy uzavřenými i s nečlenskými státy EU. Jak je ostatně uvedeno v komentářové literatuře:„ Důsledky výše uvedeného jsou dva. Zaprvé, přijetím nařízení není dotčena platnost členskými státy dříve uzavřených mezinárodních smluv. Zadruhé, s ohledem na zásadu mezinárodního práva pacta sunt servanda nemůže být nařízením dotčeno dodržování vnějších mezinárodních závazků členských států. Aplikace nařízení je tudíž vyloučena tehdy, pokud je otázka spadající do jeho věcné, osobní a časové působnosti již upravena dřívější mezinárodní smlouvou sjednanou jedním nebo více členskými státy s jiným subjektem mezinárodního práva. Komentované ustanovení v tomto smyslu představuje limit zásady přednosti práva EU před právem členských států. Pojem "právo členských států" musí být v tomto kontextu chápán široce a to tak, že zahrnuje jak příslušné mezinárodní smlouvy, tak i vnitrostátní předpisy přijaté za účelem jejich provedení. Podstata výše uvedeného může být demonstrována na příkladu Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, která zavazuje členské státy, ale již ne EU. Tato smlouva obsahuje přímou úpravu koupě mezi podnikateli, Nařízení Řím I se proto v tomto rozsahu nepoužije, a to jak mezi členskými státy, tak i ve vztahu ke státům třetím.“ (citováno [příjmení] [jméno] a kol. Nařízení o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) komentář, nakl. Wolters Kluwer, [obec a číslo]). Působnost Vídeňské úmluvy o mezinárodní koupi zboří upravují její č.l. 1 a 2. Dle č.l. 1 Vídeňské úmluvy o mezinárodní koupi zboří, tato Úmluva upravuje smlouvy o koupi zboží mezi stranami, které mají místa podnikání v různých státech, a) jestliže tyto státy jsou smluvními státy; nebo b) jestliže podle ustanovení mezinárodního práva soukromého se má použít právního řádu některého smluvního státu. Dle odstavce druhého ke skutečnosti, že strany mají místa podnikání v různých státech, se nepřihlíží, jestliže tato skutečnost nevyplývá buď ze smlouvy nebo z jednání mezi stranami nebo z informací poskytnutých stranami kdykoli do uzavření smlouvy nebo při jejím uzavření a dle odstavce třetího se při určování použitelnosti této Úmluvy se nepřihlíží k státní příslušnosti stran a ani k tomu, zda strany nebo smlouva mají občanskoprávní nebo obchodní povahu. Dle článku 2 Úmluvy se tato Úmluva se nepoužije na koupě a) zboží kupovaného pro osobní potřebu, potřebu rodiny nebo domácnosti, ledaže prodávající před uzavřením smlouvy nebo při jejím uzavření nevěděl a ani neměl vědět, že zboží je kupováno k takovému účelu; b) na dražbách; c) při výkonu rozhodnutí nebo podle rozhodnutí soudu; d) cenných papírů nebo peněz; e) lodí, člunů, vznášedel nebo letadel; f) elektrické energie. Vztah mezi účastníky řízení se v souladu s výše uvedeným řídí Vídeňskou úmluvou o mezinárodní koupi zboží, ze dne [datum], publikovanou sdělením [číslo], neboť účastníci řízení mají svá sídle v odlišných státe