51 C 236/2021-31 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 2. 12. 2020 domáhala proti žalovanému zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím. Tento svůj nárok odůvodnila tím, že žalovaný dne 6. 10. 2019 v 12:58 hod v [obec] fyzicky napadl [příjmení] [příjmení], [datum narození], a to způsobem nasprejováním slzotvorného prostředku do oblasti očí s nutností přivolat na místo RZS k ošetření. Toto jednání bylo uzavřeno jako přestupek proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona č. 251/2016 Sb., kdy právní moc příkazu nastala dne 18. 12. 2019. V důsledku protiprávního jednání a v příčinné souvislosti s ublížením na zdraví pojištěnce [anonymizováno] [příjmení] [příjmení], uhradila žalobkyně náklady na hrazené služby poškozeného účastníka ze zdravotního pojištění. 2. Žalovaný se nevyjádřil a zůstal nečinný. 3. Studiem spisu soud zjistil, že ve věci je možné rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů, proto dle ustanovení § 115a o. s. ř. vyzval účastníky usnesením sdělení, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání a poučil je, že pokud se v této lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že souhlasí. Výzva byla žalovanému doručena dne 27. 7. 2021. Žalobkyně svůj souhlas s rozhodnutím věci bez jednání vyjádřila ve svém podání soudu ze dne 6. 4. 2021. Ze strany žalovaného nebylo na odeslanou výzvu do současné doby nijak reagováno. Soud tedy uzavřel, že oba účastníci souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a tímto způsobem pak ve věci rozhodl. 4. Jelikož předmětem řízení bylo peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč (bagatelní spor, § 157 odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na § 202 odst. 2 o. s. ř.), soud se omezil při svém zdůvodnění rozhodnutí pouze na následující závěr o skutkovém stavu a právní posouzení věci: 5. Žalovaný dne 6. 10. 2019 v 12:58 v [obec], ul. [ulice] fyzicky napadl poškozeného, [příjmení] [příjmení], [datum narození], který je pojištěncem žalobkyně, a to způsobem nasprejováním slzotvorného prostředky do oblasti očí s nutností přivolat na místo RZS k ošetření, čímž se dopustil přestupku proti občanskému soužití dle ust. § 7 odst. 1 písm b) bod 4 zákona č. 251/2016 Sb. Žalobkyně v souvislosti s újmou na zdraví pojištěné uhradila poskytovateli zdravotnických služeb částku ve výši 888 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k náhradě nákladů dne 16. 6. 2020. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu dne 17. 6. 2020. 6. Soud po důkladném prostudování listiných důkazů posoudil věc po právní stránce následovně: 7. Právo žalobkyně na plnění soud posoudil jako pohledávku z titulu regresního nároku podle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění. Podle tohoto ustanovení má příslušná zdravotní pojišťovna vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci. Náhrada podle věty první je příjmem fondů zdravotní pojišťovny. 8. Předpokladem pro důvodnost žalovaného nároku v tomto případě bylo, aby žalobkyně vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání žalovaného náklady na hrazené lékařské služby. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že žalovaný se dopustil přestupku dle ust. § 7 odst. 1 písm b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, je tedy evidentní, že se žalovaný dopustil zaviněného protiprávního jednání, když úmyslně fyzicky napadl poškozeného. Dále bylo z provedeného dokazování postaveno najisto, že žalobkyně uhradila nutné náklady zdravotní péče poskytnuté poškozenému. S ohledem na shora citované ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění je tedy dána aktivní věcná legitimace žalobkyně v tomto řízení, když jí svědčí vůči žalovanému tzv. regresní nárok na peněžité plnění spočívající v náhradě těchto vynaložených nákladů na léčbu poškozeného. 9. Na základě shora uvedeného tedy soud učinil závěr, že žalobkyni má právo na žalované plnění. Vzhledem k tomu, že žalovaný svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnil, dostal se dnem následujícím po splatnosti dluhu do prodlení. Žalobkyně má tedy vůči žalovanému dále nárok na úroky z prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.) ve výši dle nařízení č. 351/2013 Sb. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by na dlužnou částku něčeho uhradil, soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl. 10. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl soud podle § 142, odst. 1, o. s. ř., tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v celkové částce 1 300 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku, v částce 400 Kč, a dále z nákladů, představujících tři paušální náhrady výdajů, po částce 300 Kč, a celkem tedy ve výši 900 Kč, a to v souvislosti s vyhláškou č. 254/2015 Sb., s tím, že podepsaný soud akceptoval názor žalobkyně, předestřený v tom smyslu, že žaloba na uplatnění náhrady nákladů léčení není tzv. formulářovou žalobou.