60 C 302/2021-27 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky uvedené v záhlaví rozhodnutí z titulu smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobce ([anonymizována čtyři slova]) a žalovaným dne 29. 9. 2009. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta půjčka ve výši 17 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit celkem částku ve výši 31 212 Kč, z čehož 14 212 Kč tvořil„ souhrnný poplatek“ představující kapitalizovaný úrok. Smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána, tedy po uplynutí 60 týdnů od data podpisu, t. j. 23. 11. 2010. K tomuto datu žalovaný uhradil pouze 8 500 Kč, přičemž žalobce„ nezná žádné informace o datech a výši jednotlivých úhrad žalovaného“. Dále se žalobce domáhal úroku z prodlení z dlužné jistiny. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Žalobce se z nařízeného ústního jednání omluvil, žalovaný se nedostavil bez omluvy, bylo tedy jednáno v jejich nepřítomnosti dle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. 4. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalobce je zahraniční právnická osoba. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Podle čl. 4 odst. 1, čl. 5 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť žalovaný má trvalý pobyt na území České republiky. 5. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav: 6. Dne 29. 9. 2009 uzavřel žalovaný jako dlužník se společností [právnická osoba] jako věřitelem smlouvu o půjčce ve výši 17 000 Kč. Zapůjčená suma byla předána žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal splatit jistinu půjčky spolu se„ souhrnným poplatkem“ ve výši 14 212 Kč v 59 týdenních splátkách po 527 Kč a poslední splátce ve výši 119 Kč (viz smlouva o půjčce a obchodní podmínky). 7. Pohledávka za žalovaným byla postupně postoupena na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno. (viz smlouvy o postoupení pohledávky, výpisy z obchodního rejstříku a oznámení o postoupení pohledávky). 8. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. (viz předžalobní výzva včetně dokladu o odeslání). 9. Průměrná úroková sazba v případě nově uzavřených spotřebitelských půjček se splatností do jednoho roku včetně byla v září 2009 14,96 % ročně. (zjištěno z databáze ČNB.) 10. Při hodnocení důkazů soud vyšel zejména z toho, že veškeré provedené důkazy vzájemně korespondovaly z hlediska časového i obsahového. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. 11. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: 12. Dne 29. 9. 2009 uzavřel žalovaný jako dlužník se společností [právnická osoba] jako věřitelem smlouvu o půjčce ve výši 17 000 Kč. Zapůjčená suma byla předána žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal splatit jistinu půjčky ve výši 17 000 Kč a„ souhrnný poplatek“ ve výši 14 212 Kč v 60 týdenních splátkách počínaje 7. dnem po podpisu uvedené smlouvy. Pohledávka za žalovaným byla postupně postoupena na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. Průměrná úroková sazba v poskytovaná bankami v případě nově uzavřených spotřebitelských půjček se splatností do jednoho roku 14,96 % ročně. 13. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: 14. Rozhodným právem je právo české podle čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). 15. Právní vztah mezi účastníky soud ve smyslu ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (podle kterého není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy) posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“). 16. Smlouvu uzavřenou mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobce soud kvalifikoval jako smlouvu půjčce podle § 657 obč. zák. Dále se zabýval otázkou platnosti této smlouvy s ohledem na její mravnost ve smyslu § 39 obč. zák., a to s odkazem na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 či na něj odkazujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019. Souhrnný poplatek přitom soud shodně s žalobcem hodnotil jako úrok, jelikož je cenou za poskytnuté peníze. Ve smlouvě samotné není uvedeno, že by měl poplatek pokrývat jakékoliv jiné plnění či služby poskytnuté žalovanému (např. hotovostní inkaso splátek či podobně). Právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. I u dohody o úrocích při peněžité půjčce totiž platí ustanovení § 3 odst.1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V nyní posuzovaném případě byl sjednán úrok ve výši 14 212 Kč za půjčku ve výši 17 000 Kč na 60 týdnů, tj. při přepočtu na procentní sazbu činil 83,6 % ročně. Tato sazba převyšovala průměrnou sazbu komerčních půjček poskytovaných bankami více než pětinásobně. S ohledem na výše uvedené soud smlouvu posoudil jako částečně neplatnou ve smyslu § 41 obč. zák., a to pokud jde o sjednaný úrok. 17. Na základě výše uvedeného soud proto žalobě vyhověl pouze co do částky uvedené ve výroku I., která odpovídá poskytnuté jistině po odečtení toho, co žalovaný podle tvrzení žalobce skutečně uhradil. Vzhledem k tomu, že žalovaný svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnil, dostal se dnem následujícím po splatnosti dluhu do prodlení, žalobce má tedy vůči němu rovněž nárok na úroky z prodlení (§ 517 odst. 2 obč. zák.) ve výši podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Prodlení žalovaného pak nastalo nejpozději dnem následujícím po splatnosti poslední splátky půjčky. Žalobce však požadovala úrok z prodlení až ode dne 2. 7. 2015 a soud byl jeho návrhem ve smyslu ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. v tomto směru vázán. Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř.. 18. Ve zbytku, tj. co do kapitalizovaného (neplatně sjednaného) úroku a co do zbytku požadované jistiny s příslušenstvím soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Důvodem zamítnutí žaloby, co do zbytku jistiny, je skutečnost, že v tomto rozsahu dluh žalované zanikl splněním podle § 559 odst. 1 obč. zák.. 19. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěch žalobce činil 50 % a úspěch žalovaného činil rovněž 50%). Po odečtení úspěchu žalovaného od úspěchu žalobce tak soud dospěl k závěru vysloveném pod bodem III. rozsudku.