23 C 192/2005-515 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Původní žalobci ([celé jméno žalobkyně] a [celé jméno původního účastníka]) se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhali na původních žalovaných ([celé jméno původního účastníka] a [celé jméno žalované]), že jsou vlastníky nemovitostí, a to domu [adresa] v [obec a číslo], [obec], postaveného na parcele [číslo] stavební parcely [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 348 m2 a parcely [číslo] – zahrada o výměře 1 495 m2, nemovitostí zapsaných na [list vlastnictví] pro [územní celek], kat. území [obec] u [stát. instituce], [stát. instituce] s odůvodněním, že kupní smlouvou ze dne [datum] koupili od manželů [příjmení] výše uvedené nemovitosti. Smlouva byla řádně zaregistrována na státním notářství pro [část Prahy] č. reg. [anonymizováno] [číslo]. V roce 1992 původní žalovaní uplatnili na nemovitost restituční nárok, což původní žalobci odmítli uznat, proto se původní žalovaní obrátili na soud s žalobou, kterou se mimo jiné domáhali určení, že jejich otec [celé jméno původního účastníka], zemřelý dne [datum], byl v den své smrti vlastníkem výše uvedených nemovitostí. O žalobě opakovaně rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 4, Městský soud v Praze i Nejvyšší soud, přičemž konečné rozhodnutí Městského soudu v Praze (rozsudek ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 16 Co 286/2000) zní tak, že [celé jméno původního účastníka] byl ke dni svého úmrtí [datum] vlastníkem nemovitosti s tím, že darovací smlouva, kterou nemovitosti převedl na stát, nebyla platně uzavřena, neboť v té době byl částečně zbavený způsobilosti k právním úkonům a jeho opatrovnice smlouvu neschválila. Trvají na tom, že nemovitosti řádně zakoupili od manželů [příjmení], dále uzavřeli dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku č. reg. [jméno] [anonymizováno] [rok], ze zákona pak došlo ke dni [datum] k transformaci osobního užívání na vlastnické právo. Uvedené smlouvy nebyly nikdy zpochybněny. Kupní smlouvu uzavřeli v dobré víře, na tehdejší dobu zaplatili značnou částku peněz, kterou získali prodejem vily v [obec] a chalupy na venkově. Původní nemovitost ani neexistuje, jelikož právní předchůdci původních žalobců změnili nerodinný dům na dům rodinný na základě obrovských investic, přičemž nemovitost po rozsáhlých přestavbách má hodnotu asi 20 milionů Kč a svým rozsahem, kvalitou i vlastním využitím nemá s původní nemovitostí nic společného. Otec původních žalovaných daroval státu nemovitost charakteru ruiny, což vypadá jako racionální krok navzdory tomu, že by snad zbavený způsobilosti k právním úkonům. Pokud ne, pochybil stát, že tuto změnu v jeho občanském průkazu nezaznamenal. Původní žalovaní, jestliže byli nějakým způsobem poškozeni, se měli obrátit na stát, než se snažit zmocnit nemovitosti původních žalobců, kteří jsou přesvědčeni, že již jejich právní předchůdci nepochybovali o svém vlastnictví nemovitosti, proto do ní investovali značné prostředky, které jim původní žalobci v kupní ceně zaplatili. Původní žalobci jsou vlastníky od prosince [rok], jejich vlastnictví nebylo zpochybněno, jejich dobrou víru nezviklal ani vznesený restituční nárok, ani žaloba ve věci 24 C 31/92. Přestože jejich vlastnictví nebylo nikdy zpochybněno, zjistili, že byl v katastru nemovitostí jako vlastník uveden zemřelý [celé jméno původního účastníka], katastrální úřad na jejich upozornění nereagoval, proti byli nuceni obrátit se na soud s touto žalobou. 2. Původní žalovaní se k žalobě vyjádřili tak, že dle rozhodnutí soudu byl jejich zemřelý otec [celé jméno původního účastníka] v den své smrti [datum] vlastníkem předmětných nemovitostí, čímž se oni ke dni úmrtí svého otce stali podílovými spoluvlastníky těchto nemovitostí. V návaznosti na soudní rozhodnutí v dědickém řízení bylo jejich vlastnické právo zapsáno v katastru nemovitostí. Jejich zemřelý otec převedl nemovitosti na stát dne [datum] darovací smlouvou, přičemž byl v této době částečně zbavený způsobilosti k právním úkonům (svéprávnosti ve smyslu § 13 odst. 2 tehdy platného obč. zák.) Měl tedy jednat s přivolením opatrovnice [jméno] [příjmení], což se nestalo; protože úkon ani dodatečně neschválil opatrovnický soud, šlo dle § 32 zákona o neplatný právní úkon, a to neplatný absolutně. Na základě darovací smlouvy nemohlo dojít ke změně vlastnictví nemovitosti a následné smlouvy jsou rovněž neplatné. Původní žalovaní nesouhlasili s tvrzením původních žalobců, že původní nemovitost již neexistuje a že z ruiny za cenu obrovských investic byl vybudován krásný rodinný dům. O zásadní změnu respektive přestavbu nemovitosti jde tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti. Dle posudku znalce z oboru stavebnictví [jméno] [jméno] ze dne [datum] šlo o dům nájemní; jako dům nerodinný ho získali manželé [příjmení]. Žalobcům ho prodali za kupní cenu [částka], pozemky byly ve vlastnictví státu. Od [datum] (úmrtí Ing. [celé jméno původního účastníka]) do [datum] (právní moc rozsudku ve věci 24 C 31/92) nebyly dle stavební dokumentace provedeny přestavby, na základě kterých by došlo ke změně podstaty nemovitosti. Ze znaleckých posudků je zřejmé, že nemovitost nebyla bezcennou ruinou, naopak šlo o vysoce hodnotnou, kvalitní a nadstandardní nemovitost. Původní dům nezanikl, dům stále představuje bydlení pro více rodin. Dále původní žalovaní poukázali na to, že již v roce [rok] podali žalobu proti státu, [anonymizováno] [obec a číslo] a proti manželům [příjmení], kterou se domáhali neplatnosti darovací smlouvy, kupní smlouvy a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku. Věc byla vedena pod sp. zn. 10C 82/1970, žaloba byla dne [datum] doručena panu [příjmení] a dne [datum] (jde zřejmě o rok [rok], nikoliv [rok]) paní [příjmení], oba se k ní písemně vyjádřili. Z důvodu politického nátlaku (RSDr. [jméno] [příjmení] byl ředitelem [příjmení], tajemníkem ÚV ČSTV a vysokým funkcionářem KSČ) původní žalovaní vzali žalobu zpět a řízení bylo zastaveno. Na závěr původní žalovaní uvedli, že institut vydržení upravoval občanský zákoník 141/1950 Sb., který zavedl pojem oprávněná a neoprávněná držba; občanský zákoník 40/1964 Sb. institut vydržení neupravoval, ten se vrátil do našeho právního řádu až zákonem č. 131/1982 Sb. Dle § 135a zákona ve znění platném od [datum] mohl občan nabýt vlastnictví vydržením pouze k věci, která mohla být předmětem osobního vlastnictví. Pozemky bylo možno vydržet pouze pro stát, fyzická osoba vydržením nabyla pouze práva na uzavření dohody o osobním užívání pozemku. Oprávněným držitelem je ten, kdo věc nejen fakticky ovládá a nakládá s ní jako s vlastní, ale je navíc v dobré víře ke všem okolnostem případu, že mu věc patří. S ohledem na soudní řízení ve věci 10 C 82/70 manželé [příjmení] nemohli být v dobré víře ohledně domu. Pokud jde o pozemky, byly jim dány do dočasného užívání, nemohli se domnívat, že jim patří, a totéž platí o původních žalobcích. Protože dům nebyl v osobním vlastnictví, ale v soukromém, nemohlo dojít k vydržení i z tohoto důvodu. 3. Podáním ze dne 12. 1. 2006 uplatnili původní žalovaní vzájemný návrh, kterým požadovali vyklizení sporných nemovitostí. 4. Ve věci bylo poprvé zdejším soudem rozhodnuto rozsudkem ze dne 23. 3. 2007, č. j. 23 C 192/2005-73, tak, že žaloba původních žalobců na určení, že jsou vlastníky sporných nemovitostí, byla zamítnuta, žalobcům byla uložena povinnost vyklidit sporné nemovitosti a vyklizené nemovitosti původním žalovaným do 6 měsíců od právní moci rozsudku předat a zaplatit původním žalovaným náklady řízení. Takto rozhodl poté, co dospěl k závěru, že smrtí [celé jméno původního účastníka] nabyli vlastnictví k předmětným nemovitostem jeho dědici, a to pozůstalá dcera [celé jméno žalované] a pozůstalý syn [celé jméno původního účastníka]. Jelikož manželé [příjmení] nemohli získat vlastnické právo k nemovitostem na základě kupní smlouvy uzavřené se státem, zabýval se otázkou, zda mohli manželé [příjmení] vlastnické právo k nemovitostem vydržet, přičemž dospěl k závěru, že nikoli, jelikož nemohli být v dobré víře, že jim nemovitosti vlastnicky náleží, vzhledem k tomu, že původní žalovaní (v procesním postavení žalobců) v roce [rok] podali proti nim žalobu, kterou se domáhali určení neplatnosti darovací smlouvy uzavřené mezi jejich otcem a státem v roce [rok], a neplatnosti kupní smlouvy mezi státem a manžely [příjmení] z roku [rok], jakož i dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků manželům [příjmení] v souvislosti s tím s nimi uzavřené. Usoudil totiž, že od okamžiku, kdy se s touto žalobou seznámili, již manželé [příjmení] nemohli být v dobré víře, že jim nemovitosti po právu patří a jejich držba byla nadále držbou neoprávněnou. Za tohoto stavu pak nemohli vlastnické právo k předmětným nemovitostem platně převést kupní smlouvou z [datum] na původní žalobce. Ani původním žalobcům nevzniklo vlastnické právo vydržením, jelikož v lednu 1992 podali původní žalobci u soudu žalobu na určení vlastnického práva jejich otce k předmětným nemovitostem ke dni jeho úmrtí a na vyslovení neplatnosti všech p