29 C 208/2022-99 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 035,12 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně, spol. [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ banka“) uzavřela se žalovaným dne 15.6.2016 smlouvu o účtu (dále jen„ smlouva“), na jejímž základě vedla pro žalovaného bankovní účet č. [bankovní účet] (dále jen„ účet“). Přes upomínky banky žalovaný nevyrovnal debetní zůstatek ve výši 1 035,12 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dne 26.9.2017 mezi bankou a žalobkyní. 2. Žalovanému ustanovený opatrovník potom navrhl žalobu zamítnout s odůvodněním, že žalobkyně neprokázala, z čeho se má tvrzený debetní zůstatek skládat. 3. Žalovaný je občanem Bulharské republiky. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem strany žalované, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala určil soud svoji pravomoc dle čl. 7 odst. 1 písm. a/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle něhož platí, že (cit.)„ Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nárok ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť žalovaný měl svůj závazek splnit v místě sídla banky, tedy v [obec a číslo]. 4. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že„ Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí“, neboť banka si se žalovaným jako rozhodné zvolili české právo v čl. 31 smluvních podmínek smlouvy. 5. Odůvodnění rozsudku vychází z § 157 odst. 4 o.s.ř. 6. Na základě provedeného dokazování soud zjistil skutečnosti uvedené žalobkyní a rekapitulované v bodě 1 rozsudku. Dále zjistil, že dohodou žalovaného a banky ze dne 20.3.2017 došlo k ukončení smlouvy a zrušení účtu žalovaného u banky, přičemž tato dohoda neuvádí žádné závazky žalovaného vůči bance. Dle čl. 4 ceníku banky není zrušení účtu u banky zpoplatněno. Ke dni 30.4.2017 byl zůstatek na účtu 0 Kč. 7. Z pohledu práva platí u smluv o účtu následující: Podle § 2662 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) platí, že (cit.)„ Smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet.“ Dle § 2675 obč. zák. platí, že„ Poruší-li majitel účtu podstatným způsobem ujednanou povinnost, může ten, kdo vede účet, závazek ze smlouvy o účtu vypovědět i bez výpovědní doby.“ Z § 1751 odst. 1 obč. zák. plyne, že„ Část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.“ 8. Na základě skutečnosti uvedených v bodech 6 rozsudku vzal soud za prokázané, že na základě smlouvy ze dne [datum] vedla banka pro žalovaného účet a že dohodou žalovaného a banky ze dne [datum] došlo k ukončení smlouvy a zrušení účtu žalovaného u banky. Rovněž má soud za to, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky se žalobkyně namísto banky stala oprávněnou osobou k vymáhání nároků plynoucích z úvěru vůči žalovanému. 9. Vzhledem k tomu, že o závazku žalovaného vůči bance nebylo v dohodě o zrušení účtu uvedeno nic, zrušení účtu bylo zdarma a že zůstatek na účtu ke dni 30.4.2017 byla 0 Kč, vyzval soud žalobkyni usnesením ze dne 23.8.2022, aby předložila bankovní účet žalovaného, z něhož bude plynout tvrzený debetní zůstatek, přičemž soud předpokládal, že na základě předloženého výpisu z účtu zjistí, že žalovaný např. vybral více, než mohl. Z účtu žalovaného je však pouze možné zjistit, že dne 30.4.2017 je na účtu uvedena položka„ pohledávka–zruš.účtu + 1 035,12 Kč“. Co je však důvodem této pohledávky a z čeho se skládá, na to výpis z účtu odpověď nedává, stejně jako se k tomuto nevyjádřila žalobkyně v rámci svých podání. Soud byl tedy připraven žalobkyni poučit dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., aby sporné okolnosti pohledávky tvrdila a prokázala. Jelikož se žalobkyně jednání neúčastnila, nemohl ji soud poučit. 10. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně netvrdila a neprokázala, že má vůči žalovanému nárok na zaplacení žalované částky a žalobu v plném rozsahu zamítl. 11. Opatrovníkovi žalovaného za jeho zastupování v řízení náleží odměna ve výši 4 719 Kč jako odměna za 3 úkony právní služby za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem, vyjádření k žalobě a účast na jednání soudu po 1 000 Kč (při tarifní hodnotě sporu 1 035,12 Kč dle § 6 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů…), dále paušální náhradu 300 Kč za 3 úkony právní služby (dle § 13 cit. vyhlášky) a konečně 21% DPH z odměny a náhrad (dle § 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 819 Kč. Soud proto opatrovníkovi odměnu v uvedené výši přiznal. 12. Žalobkyně byla v řízení procesně neúspěšná. V souladu s § 146 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 148 odst. 1 o.s.ř. a ve spojení s § 149 odst. 2 o.s.ř. tak má stát vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů, které musel vynaložit na odměně pro opatrovníka. Proto soud žalobkyni uložil povinnost nahradit státu tyto náklady. Tuto povinnost má žalobkyně přesto, že k úhradě odměny opatrovníka dosud nedošlo, neboť je-li stát v rozhodnutí soudu zavázán k zaplacení odměny opatrovníkovi, má se za to, že odměnu již uhradil, jak plyne např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 622/10 ze dne [datum] (cit.)„ Ústavní soud si je vědom toho, že občanský soudní řád v ustanovení § 148 odst. 1 používá minulého času - "platil", což by mohlo navodit úvahu o vyloučení jeho aplikace na dané případy. Výkladem nicméně nelze než dovodit, že tato formulace použití ustanovení nebrání. U státu lze s pravděpodobností blížící se jistotě očekávat solventnost, a je-li tedy k úhradě nákladů opatrovníkovi soudem zavázán, pro účely rozhodování o náhradě této úhrady lze mít za to, že již platil.“