38 C 314/2022-21 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vůči žalovanému zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný neuhradil televizní poplatky za období od ledna 2021 do března 2022. Žalovanému tato povinnost vznikla zařazením do evidence poplatníků od 1. 8. 2019. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani po výzvě. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a zůstal v řízení nečinný. 3. Soud zjistil, že žalovaný má ukrajinské státní občanství, jedná se proto o věc s cizím prvkem. Smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních pravidla pravomoci a rozhodného práva, jež by bylo možno aplikovat, neobsahuje. Soud tedy dovodil svou pravomoc dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). Rozhodným právem je pak právo české, neboť v České republice je sídlo poskytovatele služby v souladu s čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). 4. Studiem spisu soud zjistil, že ve věci je možné rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů, proto dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), vyzval usnesením žalovanou ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání a poučil jej, že pokud se v této lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že souhlasí. Výzva byla žalovanému doručena dne 8. 11. 2022, a to náhradním způsobem dle § 49 odst. 4 o. s. ř., přičemž žalobkyně již v žalobě uvedla, že souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Na tuto výzvu nebylo ze strany žalovaného do současné doby nijak reagováno. Soud tedy uzavřel, že oba účastníci souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a tímto způsobem pak ve věci rozhodl. 5. Na základě zjištění učiněných z přiložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalovaný byl žalobkyní výzvou k přihlášení poplatníka České televize ze dne 1. 8. 2019 vyzván k přihlášení se do evidence poplatníků či k zaslání písemného čestného prohlášení o tom, že není vlastníkem ani uživatelem televizního přijímače nebo že televizní poplatky hradí na jiné adrese. Jelikož tak žalovaný neučinil, byl marným uplynutím 30 denní lhůty od doručení výzvy žalobkyní do evidence zařazen, a to od srpna roku 2019. V období od ledna 2021 do března 2022 žalovaný televizní poplatky neplatil. Součet nezaplacených poplatků činí 2 025 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani po výzvě. 6. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. 7. Soud aplikoval české hmotněprávní předpisy v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť v České republice je sídlo poskytovatele služby v souladu s čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). 8. Žalovaný se stal poplatníkem ve smyslu § 3 odst. 4 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích. Marným uplynutím lhůty k zaslání písemného vyjádření mu tak v souladu s § 7 tohoto zákona vznikla povinnost platit televizní poplatek. Vzhledem k tomu, že žalovaný tento poplatek v žalovaném období neplatil a neuhradil jej ani po výzvě žalobkyně, posoudil soud žalobu žalobkyně jako důvodnou. Podle § 10 předmětného zákona totiž nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání, tedy žalobkyně, oprávněna domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. Výše zákonného úroku z prodlení byla stanovena dle ust. § 1970 o. z., a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Na základě výše uvedeného soud žalobě vyhověl. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 126 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 2 025 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, sepis a podání žaloby) včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 600 Kč ve výši 126 Kč. Soud aplikoval § 14b a. t., neboť předmětem řízení je peněžité plnění, jehož hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, a toto řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném, jak je soudu známo z jeho činnosti, u zdejšího soudu opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech. 10. O povinnosti žalovaného zaplatit tuto náhradu k rukám zástupce žalobkyně bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř. 11. O třídenní lhůtě ke splnění obou povinností bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. s. ř.