60 C 20/2022-21 — Obvodní soud pro Prahu 4

Žalobkyně se domáhala vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1 530 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že žalovaný dne 23. 9. 2021 cestoval dopravním prostředkem: [anonymizováno] - [anonymizována dvě slova] veřejné hromadné dopravy osob provozovanou [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec], [anonymizována dvě slova], v [obec] (dále jen [anonymizováno]) a uzavřel tak s ní smlouvu o přepravě osob. Ze strany [anonymizováno] byla provedena přepravní kontrola žalovaného, při které se žalovaný neprokázal platným jízdním dokladem a neuhradil tak stanovené jízdné. Žalovaný byl kontrolorem na místě vyzván k zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému ve výši 1 500 Kč. Další okolnosti o uzavřené přepravní smlouvě a o jejím porušení vyplývají ze zápisu o provedené přepravní kontrole [číslo]. Žalovaný na pohledávku ničeho neuhradil. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal v řízení nečinný. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaný je občan Mongolska. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Vzhledem ke skutečnosti, že mezi Československou socialistickou republikou a Mongolskou lidovou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních (Ulánbátar, 15. 10. 1976; č. 106/1978 Sb.) neurčuje zvláštní jurisdikční pravidla pro danou věc, soud určil pravomoc k projednání dané věci dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Podle čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení je pak dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť žalovaný má bydliště na území České republiky. Studiem spisu soud zjistil, že ve věci je možné rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů, proto dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), vyzval usnesením žalobkyni a žalovaného ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání a poučil je, že pokud se v této lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že souhlasí. Výzva byla žalovanému doručena dne 14. 2. 2022, a to náhradním způsobem dle § 49 odst. 4 o. s. ř., a žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasila již v návrhu na vydání EPR. Na tuto výzvu nebylo ze strany žalovaného do současné doby nijak reagováno. Soud tedy uzavřel, že oba účastníci souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a tímto způsobem pak ve věci rozhodl. Jelikož předmětem řízení je peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, soud uvedl v odůvodnění rozsudku podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pouze závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Žalovaný dne 23. 9. 2021 cestoval [anonymizována tři slova] v [obec], přičemž v 9.05 hod. byl žalovaný kontrolován revizorem [anonymizováno], kdy se neprokázal žádným jízdním dokladem, o čemž byl sepsán protokol [číslo] který žalovaný převzal. Žalobkyni tak vznikl nárok na uhrazení jízdného ve výši 30 Kč a přirážky k jízdnému. Pokud je do 15 dnů od uložení přirážky tato zaplacena, včetně jízdného, požaduje žalobkyně toliko přirážku ve výši 800 Kč, jinak 1 500 Kč. Žalovaný byl žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky. Po právní stránce posoudil soud věc následovně: Jelikož předmětem řízení je nárok vyplývající ze závazkového vztahu, aplikoval soud pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), přičemž dle čl. 5 odst. 2 je rozhodným právem právo české. Soud na danou věc aplikoval § 2550 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a § 37 zák. č. 266/1994 Sb., o drahách, v platném znění, a dále vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 175/2000 Sb., Přepravní řád, a Smluvní přepravní podmínky [anonymizováno] (dále jen„ SPP“). V řízení bylo prokázáno, že žalovaný cestoval MHD v [obec], čímž byla mezi účastníky uzavřena smlouva o přepravě. Žalovaný byla povinen zakoupit si jízdenku. Při kontrole revizorem [anonymizováno] se žalovaný neprokázal platným jízdním dokladem. Proto vznikla žalovanému povinnost zaplatit v souladu se smluvními přepravními podmínkami dopravce za jízdu dne 23. 9. 2021 dlužné jízdné ve výši 30 Kč a přirážku k jízdnému ve výši 1 500 Kč. Žalovaný svůj dluh dopravci neuhradil, proto má žalobkyně právo dle § 2550 o. z. a § 37 zák. č. 266/1994 Sb. na zaplacení žalované částky. Příslušenství pohledávky bylo přiznáno dle § 1970 o. z., ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení podle občanského zákoníku. Proto soud rozhodl tak jak je uvedeno v bodě I. výroku tohoto rozhodnutí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 524 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka, podání žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.