11 C 220/2019-21 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se domáhaly uznání rozhodnutí Bezirkshauptmannschaft Gmunden ze dne 23. 7. 1999, sp. zn. JW10 -375-1999 (dále jen„ Záznam“), který bylo rozhodnuto, že otec je povinen na dceru platit měsíční výživné ve výši ATS 2 000 k rukám matky, vždy k prvému dni každého měsíce předem. Dne 13. 6. 2003 pak bylo Okresním soudem v Gmundenu (Bezirksgericht Gmunden) vydáno rozhodnutí č. j. 1 P 107/03 h – 4, kterým bylo stanoveno, že otec je povinen platit vždy k prvému dni měsíce výživné ve výši 198 EUR měsíčně, s účinností od 1. 4. 2003 (dále jen„ Rozhodnutí“). V prosinci 2016 se otec přestěhoval z [země] do [země], ačkoli do té doby svou vyživovací povinnost vůči dceři plnil řádně, od listopadu 2016 zcela přestal. Poslední částka byla uhrazena v říjnu 2016 O uznání obou rozhodnutí žalobkyně žádají proto, že proti povinnému již byla v ČR vedena dvě řízení o výkon Záznamu a Rozhodnutí, obě však byla pro neúspěšnost zastavena. Žalobkyně se tak rozhodly povinnost stanovenou výše uvedenými rozhodnutími vymáhat cestou soudního exekutora. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Podle ust. § 16 odst. 2 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ z. m. p. s.“) soud o uznání rozhoduje rozsudkem; jednání nemusí nařizovat. Soud proto rozhodoval dle listinných důkazů založených ve spise, přičemž dospěl k následujícímu skutkovému stavu: 4. Žalovaný jakožto otec žalobkyně a), nemanželsky narozeného dítěte, se zavázal platit k její výživě od narození až do dalšího upozornění, nejdéle do okamžiku, kdy se bude vyživovat sama, platit částku ve výši ATS 2 000 měsíčně k rukám opatrovníka, matky dítěte, a to už splatné příspěvky na výživné během 14 dnů a dále splatné vždy předem k 1. dni každého měsíce (zjištěno ze záznamu ze dne 23. 7. 1999 vydaného Bezirkshauptmannschaft Gmunden, sp. zn. JW10 -375-1999). Rozhodnutím Okresního soudu v Gmundenu ze dne 13. 6. 2003 bylo výživné pro žalobkyni a) zvýšeno ode dne [datum] na částku 198 EUR (zjištěno z rozhodnutí Okresního soudu v Gmundenu ze dne 13. 6. 2003, č. j. 1P 107/03 h - 4). 5. Dle ust. § 16 z. m. p. s. uznání cizího rozhodnutí v majetkových věcech se nevyslovuje zvláštním výrokem. Cizí rozhodnutí je uznáno tím, že český orgán veřejné moci k němu přihlédne, jako by šlo o rozhodnutí českého orgánu veřejné moci. Je-li proti tomu namítána výhrada veřejného pořádku nebo i jiný důvod pro odepření uznání, ke kterým nemohlo být bez dalšího přihlédnuto, přeruší se řízení a je určena lhůta k zahájení řízení, pro které se odstavec 2 použije obdobně. Po jeho pravomocném ukončení nebo po marném uplynutí uvedené lhůty se v přerušeném řízení pokračuje (odst. 1). Cizí rozhodnutí v ostatních věcech se uznávají na základě zvláštního rozhodnutí, jestliže tento zákon nestanoví, že se cizí rozhodnutí uznávají bez dalšího řízení. I v případě, že se cizí rozhodnutí uznávají bez dalšího řízení, lze je na návrh uznat zvláštním rozhodnutím. Vyslovit uznání je místně příslušný okresní soud, který je obecným soudem toho, kdo uznání navrhuje, jinak okresní soud, v jehož obvodu nastala nebo může nastat skutečnost, pro kterou má uznání význam, jestliže zákon nestanoví něco jiného. Soud o uznání rozhoduje rozsudkem; jednání nemusí nařizovat (odst. 2). Na základě cizího rozhodnutí o majetkových věcech, které splňuje podmínky pro uznání podle tohoto zákona, lze nařídit výkon tohoto rozhodnutí rozhodnutím českého soudu, které je třeba odůvodnit (odst. 3). 6. V prvé řadě se soud zabýval otázkou pravomoci a příslušnosti zdejšího soudu. Podle čl. 1 vyhlášky č. 132/1976 Sb., o Úmluvě o uznávání a výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti, (dále jen„ vyhláška“) se tato Úmluva vztahuje na rozhodnutí vydaná soudním nebo správním orgánem smluvního státu o vyživovací povinnosti ze vztahů rodinných, rodičovských, manželských nebo švagrovských, včetně vyživovací povinnosti k dětem narozeným mimo manželství mezi osobou, které přísluší nárok na výživné a osobou povinnou poskytovat výživné, nebo osobou povinnou poskytovat výživné a veřejnou institucí, která se domáhá náhrady příspěvku poskytnutého osobě, které přísluší nárok na výživné. Tato Úmluva se vztahuje také na smíry mezi týmiž účastníky, které v uvedených věcech uzavřou soudní nebo správní orgány anebo které budou uzavřeny před těmito orgány. Dle čl. 2 vyhlášky se tato Úmluva vztahuje na rozhodnutí nebo smíry bez ohledu na to, jak budou označeny, nebo na rozhodnutí či smíry, jimiž se mění dřívější rozhodnutí či smíry, a to i v tom případě, že pocházejí z nesmluvního státu. Této Úmluvy se použije bez ohledu na mezinárodní nebo vnitrostátní povahu nároku na výživné a bez ohledu na státní občanství nebo bydliště účastníků. Dle čl. 4 odst. 1 vyhlášky může být rozhodnutí vydané ve smluvním státě uznáno nebo vykonáno v jiném smluvním státě, bylo-li vydáno orgánem příslušným podle článku 7 nebo 8, a nemůže-li již být ve státě, v němž bylo vydáno, napadeno řádným opravným prostředkem. Dle čl. 13 vyhlášky pokud tato Úmluva nestanoví jinak, řízení o uznání a výkon rozhodnutí se řídí právem dožádaného státu. Dle shora citovaného § 16 odst. 2 z. m. p. s. je pro vyslovení uznání místně příslušný okresní soud, který je obecným soudem toho, kdo uznání navrhuje, jinak okresní soud, v jehož obvodu nastala nebo může nastat skutečnost, pro kterou má uznání význam, jestliže zákon nestanoví něco jiného. 7. Ze shora cit. ustanovení je zřejmé, že české soudy mají pravomoc rozhodovat o uznání cizozemských rozhodnutí, přičemž zdejší soud je místně příslušným, když v jeho obvodu se nachází bydliště žalovaného, tedy jedná se o skutečnost, pro kterou má uznání význam ve smyslu § 16 odst. 2 z. m. p. s. (návrh na nařízení exekuce - § 45 odst. 2 zák. č. 120/2001 Sb., exekuční řád). 8. V tomto řízení se žalobkyně domáhají uznání cizozemského rozhodnutí v majetkové věci. Tato rozhodnutí se dle § 16 odst. 1 věta prvá a druhá z. m. p. s. neuznávají samostatným rozhodnutím, lze tak ovšem učinit dle § 16 odst. 2 věta druhá z. m. p. s., v případě, že ten kdo uznání rozhodnutí požaduje, se nechce dále vydat cestou výkonu rozhodnutí, ale cestou exekuce (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. 20 Cdo 1349/2016), což žalobkyně deklarovaly již v žalobě. 9. Shora označeným Záznamem a Rozhodnutím byla žalovanému uložena povinnost platit žalobkyni a) výživné, nejprve ve výši ATS 2 000, následně počínaje dnem 1. 4. 2003 bylo výživné zvýšeno na částku 198 EUR. Zdejší soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí ve věci samé (čl. 12 vyhlášky), obě rozhodnutí již také nabyla právní moci, soud proto shledal ve věci splnění podmínek dle čl. 17 vyhlášek, zároveň ve věci neshledal naplnění důvodů pro odepření uznání ve smyslu čl. 5 vyhlášky, proto dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, návrhu na uznání shora označených rozhodnutí proto vyhověl. 10. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně zcela úspěšným žalobkyním byla přiznána náhrada nákladů vzniklých v souvislosti se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a dále nákladů spojených se zastoupením advokátem, které jsou tvořeny 2 úkony právní služby po 1 500 Kč (ust. § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ vyhláška“, jejíž aplikace vyplývá z ust. § 151 odst. 1 a 2 věta druhá za středníkem o. s. ř., a to písm. a) uvedeného ustanovení, převzetí a příprava zastoupení, písm. d) ust., návrh ve věci samé, když jejich výše je dána ust. § 9 odst. 1 této vyhlášky) a 2 náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky). 11. Celkové náklady žalobkyň ve výši 6 356 Kč (zahrnující ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž náhradu za 21% daň z přidané hodnoty z odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů a výše zmíněný soudní poplatek) byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).