11 C 126/2023-50 — Obvodní soud pro Prahu 5

Žalobkyně se domáhala vypořádání společného jmění manželů s tím, že manželství bylo uzavřeno 7. 6. 2008 v Moskvě, rozvedeno bylo rozhodnutím Choroševského obvodního soudu v Moskvě ze dne 23. 12. 2019 (v právní moci 30. 6. 2020). Žalobce učinil předmětem vypořádání společného jmění manželů bytovou jednotku [adresa] nacházející se v budově [adresa] na pozemku parc. [číslo] s níž je spojen spoluvl. podíl o velikosti id. [číslo], na společných částech domu a na pozemku parc. [číslo] k. ú. [část obce], [územní celek]. Podle § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jako „o. s. ř.“), přihlíží soud kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení. Jednou z těchto podmínek je i pravomoc soudů České republiky. Podle § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Pří řešení otázky, zda je v předmětné věci dána pravomoc soudů České republiky, soud aplikoval Smlouvu mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, jež byla publikována vyhláškou ministerstva zahraničních věcí č. 95/1983 Sb. Podle čl. 25 vyhlášky č. 95/1983, o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, se osobní a majetkové vztahy manželů se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území mají společné bydliště (1). Má-li jeden z manželů bydliště na území jedné smluvní strany a druhý na území druhé smluvní strany a mají-li přitom oba manželé stejné státní občanství, řídí se jejich osobní a majetkové vztahy právním řádem té smluvní strany, jejímiž občany jsou (2). Je-li jeden z manželů občanem jedné smluvní strany a druhý druhé smluvní strany a má-li jeden z nich bydliště na území jedné a druhý na území druhé smluvní strany, řídí se jejich osobní a majetkové vztahy právním řádem smluvní strany, na jejímž území měli své poslední společné bydliště (3). Neměli-li manželé, na něž se vztahuje ustanovení odstavce 3, společné bydliště na území žádné ze smluvních stran, použije se právního řádu smluvní strany, jejímuž soudu byl podán návrh (4). K řízení o osobních a majetkových vztazích manželů je dána pravomoc orgánů smluvní strany, jejíž právní řád má být použit podle odstavců 1, 2 a 3. V případě uvedeném v odstavci 4 je dána pravomoc soudů obou smluvních stran (5). Účastníci uzavřeli manželství dne 7. 6. 2008 v Moskvě, Ruská federace, manželství bylo rozvedeno (zaniklo) dne 30. 6. 2020 (rozhodnutím Chorošovského obvodního soudu v Moskvě). Podle čl. 25 odst. 2 shora citované vyhlášky platí, že má-li jeden z manželů bydliště na území jedné smluvní strany a druhý na území druhé smluvní strany (žalobce má bydliště v ČR, žalovaná na území Ruské federace) a mají-li přitom oba manželé stejné státní občanství (oba účastníci jsou státními příslušníky Ruské federace, jak plyne z oddacího listu), řídí se jejich osobní a majetkové vztahy právním řádem té smluvní strany, jejímiž občany jsou (čl. 25 odst. 2 smlouvy), tedy ruským právním řádem, proto mají pravomoc rozhodovat ve věci orgány Ruské federace (čl. 25 odst. 5 smlouvy), o čemž svědčí také to, že z rozhodnutí Chorešovského obvodního soudu v Moskvě vyplývá, že tento soud o vypořádání společného majetku manželů rozhoduje sám. Jen pro úplnost pak soud doplňuje, že shora citovaná vyhláška (resp. Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních) obsahuje zdánlivě dvě vzájemné rozporná ustanovení, a to články 25 a 37 smlouvy, avšak při výkladu právních předpisů platí v evropském kontinentálním právu již od římského práva uznávaná zásada lex specialis derogat legi generali, která přináší řešení, kdy při střetu dvou ustanovení upravujících tutéž problematiku má přednost ustanovení upravující užší okruh případů (ustanovení zvláštní, lex specialis) před ustanovením upravujícím širší problematiku (ustanovení obecné, lex generalis). Aplikace uvedené zásady v posuzovaném případě znamená, že aplikační přednost článku 25 Smlouvy (jeho odstavců 2 a 5) zakládá k projednání a rozhodnutí sporu o vypořádání majetkových vztahů účastníků pravomoc soudu Ruské federace (srov usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 6067/2016). Pro úplnost tedy soud uvádí, že v daném případě není na místě postupovat ani dle čl. 37 smlouvy, tedy dle kritéria polohy nemovitosti, neboť projednávaná věc je sporem o vypořádání majetkových vztahů rozvedených manželů zahrnující i vypořádání práv k bytové jednotce na území České republiky, a nejedná se primárně o spor o určení práva k nemovité věci. Vzhledem k tomu, že zdejší soud nemá pravomoc spor o vypořádání společného jmění manželů rozhodovat, řízení proto podle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení zastavil. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalované žádné náklady řízení nevznikly.