42 C 382/2022-318 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobce se svou žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 22. 12. 2022 domáhal po žalované zaplacení částky 465 315 Kč. Žalobce u žalované nastoupil jako lékař k 1. 4. 2014 na dětskou část kliniky zobrazovacích metod. Žalobce k žalované nastoupil po dokončení lékařské fakulty, aby u ní absolvoval specializační vzdělávání lékaře a aby získal atestaci, díky které by se posunul do vyšší platové třídy. Specializační vzdělávání upravuje vzdělávací program vydaný Ministerstvem zdravotnictví dne 4. 5. 2011 (dále jen„ Vzdělávací program“), který upravuje podmínky pro připuštění k atestační zkoušce. Žalobce byl od 19. 6. 2014 zařazen do specializačního vzdělávání v oboru radiologie a zobrazovací metody ve smyslu zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta (dále jen„ zák. č. 95/2004 Sb.“). Podmínky pro získání specializované způsobilosti v oboru radiologie a zobrazovací metody jsou dle Vzdělávacího programu: a) zařazení do oboru, b) absolvování požadovaní praxe pro základní kmen (24 měsíců) a doložení provedených výkonů, c) absolvování požadovaní praxe pro specializovaný výcvik (36 měsíců) a doložení provedených výkonů, d) účast na povinných vzdělávacích aktivitách, e) odeslání řádně vyplněné přihlášky k atestační zkoušce nejpozději 60 dnů před jejím konáním f) úspěšné složení atestační zkoušky. Splněním atestační zkoušky se uchazeč stane atestovaným lékařem a od následujícího měsíce postoupí do vyšší platové třídy. Žalobce ve své žalobě ze dne 22. 12. 2022 uvádí, že o zařazení žalobce na konkrétní pracoviště, aby mohl splnit podmínky pro podání přihlášky k atestaci, rozhodovali pověření zaměstnanci žalované, kteří v rozporu se Vzdělávacím programem odmítali žalobce na některá pracoviště zařadit. Žalobce v tomto jednání zaměstnanců žalované, kteří měli vliv na jeho zařazení na jednotlivá pracoviště, spatřuje rozdílné zacházení oproti ostatním zaměstnancům žalované, což považuje za porušení ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákoník práce“). Tím mu bylo bráněno v plnění praxe a výkonů na těchto pracovištích a žalobce proto musel vzdělávání prodlužovat, takže dosáhl atestace a vyššího platu později. Žalobce se proto domáhá domnělé vzniklé škody na základě ustanovení § 265 odst. 2 zákoníku práce dle kterého je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, kterou mu způsobili jiní jeho zaměstnanci porušením právních povinností a v rámci plnění pracovních úkolů. Žalobce se proto domáhá náhrady škody ve výši rozdílu mezi výdělkem, který měl a tím, který by měl ve vyšší třídě za dobu, o kterou musel vzdělávání prodlužovat. Žalobce má za to, že pokud by plnil praxe nepřetržitě po nástupu k žalované, splnil by praxe 31. 3. 2019, resp. 31. 3. 2020 vzhledem k jeho roční stáži v USA (po kterou nebylo možno praxe plnit), tudíž by podmínky splnil a mohl se začátkem dubna 2020 hlásit k atestační zkoušce, která se konala v termínu 9. 6. – 11. 6. 2020. Pokud by atestační zkoušku splnil v červnu 2020, přesunul by se do vyšší platové třídy od července 2020 Místo toho se do vyšší platové třídy posunul až od prosince 2021. Přišel tedy o rozdíl mezi výdělkem, na který by měl nárok jako atestovaný lékař, a výdělkem, který skutečně obdržel, a to v období od července 2020 do listopadu 2021. Žalobce tvrdí, že byl chováním žalované oproti svým kolegům znevýhodněn v postupu k praxi a výkonům a z tohoto důvodu se mohl zúčastnit atestační zkoušky až v listopadu 2021, kterou žalobce úspěšně absolvoval. 2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu s odůvodněním, že žalobci řádně umožňovala v souladu s právními předpisy a Vzdělávacím programem a s přihlédnutím ke svým provozním možnostem plnění jeho povinností, tj. umožňovala mu praxi na pracovištích a provádění specificích výkonů. Žalovaná nesouhlasí s tvrzením žalobce, že mu žalovaná neumožnila plnit jeho povinnosti dle Vzdělávacího programu dostatečně rychle, a že tak záměrně prodlužovala jeho vzdělávání a upozorňuje na mylný žalobcův výklad délky specializačního vzdělávání, které má být podle vzdělávacího programu, a i dle ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/2004 Sb., v celkové délce minimálně 5 let, zatímco žalobce ve svém podání uvádí, že Vzdělávací program přesně a určitě vymezuje délku povinných praxí na jednotlivých pracovištích, kdy dle jeho tvrzení je celková délka povinné praxe 5 let. Žalovaná dále uvedla, že k žádnému záměrnému prodlužování praxe žalobce ze strany zaměstnanců žalované nedocházelo a že je i pro žalovanou výhodné, pokud lékaři absolvují atestaci v co nejdřívějším termínu, jelikož atestovaní lékaři mohou pracovat samostatněji než lékaři neatestovaní. Žalobkyně dále uvádí, že i kdyby žalobce splnil základní radiologický kmen a specializovaný výcvik v minimálně stanovené době 5 let, tj. k 31. 3. 2020, nemohl by atestační zkoušku skládat v dřívějším termínu, a to z důvodu, že jednou z podmínek pro přístup k atestační zkoušce je mimo jiné splnění účasti na vzdělávacích aktivitách. Žalobce tedy musel absolvovat kurzy a semináře stanovené Vzdělávacím programem. Na tyto jednotlivé kurzy se lékaři hlásí sami a sami si také volí termín absolvování kurzů, kdy termíny pouze konzultují se svými nadřízenými. Žalobce poslední požadovaný kurz absolvoval teprve dne 23. 3. 2021, z čehož žalovaná vyvozuje závěr, že by žalobce nemohl k atestační zkoušce přistoupit v termínech ve dnech 26. 4. až 30. 4. 2021 a 11. 5. až 13. 5. 2021, jelikož přihláška k atestační zkoušce musí být odeslána 60 dní před jejím konáním. Nejbližší možný termín atestační zkoušky po tomto datu je termín 9. 11. až 11. 11. 2021, kterého se žalobce zúčastnil a zkoušku úspěšně složil. 3. Po zhodnocení všech provedených důkazů podle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav: 4. Dne 1. 4. 2014 uzavřeli žalovaná jako zaměstnavatel a žalobce jako zaměstnanec pracovní smlouvu na pozici lékař na dobu neurčitou. (prokázáno pracovní smlouvou) 5. Žalobce byl od [datum] zařazen do specializačního vzděláván v oboru radiologie a zobrazovací metody (prokázáno potvrzením o zařazení do specializačního vzdělávání) 6. Žalobce dne [datum] atestační zkoušku (prokázáno diplomem o specializované způsobilosti) 7. Žalobce se dne 22. 3. – 23. 3. 2021 účastnil posledního kurzu vzdělávacích aktivit (prokázáno potvrzením o účasti na vzdělávací akci specializačního kurzu Magnetická rezonance) 8. Pokud soud provedl dokazování dalšími listinnými důkazy, pak z těchto neučinil žádná skutková zjištění významná pro rozhodnutí ve věci samé. 9. Podle ustanovení § 16 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel povinný zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. 10. Podle ustanovení § 265 odst. 2 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci též škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem. Obecná povinnost zaměstnavatele nahradit škodu zaměstnanci je objektivní a nevyžaduje zásadně žádné zavinění. Zaměstnavatel nemá k dispozici možnost vyvinění ani liberace; povinnost zaměstnavatele nahradit škodu může být omezena, pouze pokud škodu způsobil rovněž poškozený zaměstnanec. Předpokladem pro vznik povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu je porušení právní povinnosti nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům; škoda, která vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním; příčinná souvislost mezi porušením povinnosti (úmyslným jednáním proti dobrým mravům) a škodou. I v případě, že zaměstnanci škoda nevznikne při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, může být zaměstnavatel stále povinen škodu nahradit, pokud je škoda způsobena zaměstnanci jednajícími jménem zaměstnavatele porušením právních povinností v rámci pracovních úkolů zaměstnavatele. Předpoklady povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu v této souvislosti jsou porušení právní povinnosti zaměstnanci jednajícími jménem zaměstnavatele při plnění pracovních úkolů zaměstnavatele; škoda vzniklá zaměstnanci i mimo rámec plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením povinnosti a škodou. (srovnej komentář Odrobinová, V. § 250 (Pojem; omezení odpovědnosti). In: Valentová, K., Procházka, J., Janšová, M., Odrobinová, V., Brůha, D. a kol. Zákoník práce. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1210). 11. Mezi účastníky řízení nebylo sporné, že žalobce je zaměstnancem