7 C 175/2011-273 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobkyně návrhem došlým soudu dne [datum] žádala /ve znění žalobního petitu ze dne [datum], aby soud nahradil projev vůle žalovaného tak, že žalovaný vyslovuje svůj souhlas s dodatečným provedením stavby – rozšíření užitné a obytné plochy původního ateliéru (jedna obytná místnost + WC) v 5. nadzemním podlaží a půdním prostoru bytového objektu [adresa] v [obec a číslo] – [část obce], ulice [ulice a číslo], a to v řízení vedeném [anonymizována čtyři slova] [obec a číslo], [anonymizována tři slova] [obec a číslo] pod č. j.: SZMCP6070574/ 2009 OV/Nv, s následujícím odůvodněním. V minulosti spolu se svým manželem, jejím právním předchůdcem, zbudovali v domě čp [číslo], [anonymizována dvě slova] v devadesátých letech minulého století půdní vestavbu, resp. rozšíření původního atelieru bez stavebního povolení, žalovaný nesouhlasí s tím, aby tato vestavba byla dodatečně povolena a následně kolaudována. Žalobkyně je čtvrtinovou spoluvlastnicí nemovitosti, žalovaný polovičním spoluvlastníkem, dalšími spoluvlastníky jsou [jméno] [příjmení] a Ing [jméno] [příjmení], každý 1/8. Vzhledem k tomu, že vestavba byla realizována bez stavebního povolení, v roce 2009 zahájil žalovaný u [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] řízení o odstranění stavby, žalobkyně naopak zahájila řízení o dodatečné povolení stavby. Žalovaný však s dodatečnou kolaudací nedal souhlas. V průběhu řízení soud prvního stupně s odkazem na judikaturu, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cz 3/87, vyjevil svůj právní názor, že v daném případě jde o změnu podstaty společné věci, a za této situace nelze nahradit souhlas spoluvlastníka, ale je třeba předchozí dohody spoluvlastníků se změnou podstaty společné věci. Žalobkyně následně tvrdila, že vestavba byla realizována na základě ústní dohody tehdejších spoluvlastníků. Dohoda měla být z roku 1995, kdy spoluvlastníky byli [příjmení] [příjmení] ohledně ¼ (manžel a právní předchůdce žalobkyně), MUDr. [jméno] [příjmení] rovněž jako ¼ spoluvlastnice a [jméno] [jméno] - [příjmení] jako poloviční spoluvlastnice. Rodina žalobkyně se nastěhovala do bytu ve 4. poschodí na přelomu roku 1994 1995, byt byl z hlediska velikosti pro rodinu nevyhovující, proto byl stavebními úpravami rozšířen do půdního prostoru. Náklady byly částečně hrazeny žalobkyní a jejím manželem, částečně byly náklady hrazeny z výnosu domu. Písemná dohoda spoluvlastníků uzavřena nebyla, neboť v té době byly vztahy bezproblémové. Spoluvlastnice [jméno] [jméno] - [příjmení] v domě nebydlela, věděla však o tom, že prostory stávajícího bytu budou rozšířeny o půdní prostor, manžel žalobkyně s ní byl v kontaktu, takže ji o všem informoval. Naproti tomu žalovaný tvrdil, že žádná taková dohoda spoluvlastníků neexistovala. Uváděl, že vztahy mezi manželem žalobkyně a [jméno] [jméno] – [příjmení] nebyly nejlepší. Proto také ta v roce 1995 prodala svůj spoluvlastnický podíl na nemovitosti žalovanému a jeho otci. Žalovaný měl celou dobu za to, že stavební úpravy byly prováděny na základě řádného stavebního povolení, že tomu tak není, zjistil, až když se po žalobkyni domáhal bezdůvodného obohacení, kdy žádal kompenzaci za to, že žalobkyně užívá větší byt, než jaký je její spoluvlastnický podíl,tj. nad rámec spoluvlastnického podílu. Žalobkyně navrhovala k prokázání svých tvrzení o předchozí dohodě spoluvlastníků o změně společné věci řadu listinných důkazů a výslechy svědků, soud však žádné z těchto navrhovaných důkazů neprovedl a uzavřel, že nelze vyloučit, že [jméno] [příjmení] byla o stavebních pracích informována, nejsou však žádné důkazy o tom, že o provádění stavby byla informována i tehdejší poloviční spoluvlastnice [jméno] [jméno] – [příjmení], případně že s takovými stavebními úpravami dala souhlas. Tato původní spoluvlastnice nemovitosti již zemřela. Všechny další důkazy soud prvního stupně považoval za nadbytečné, neboť bez výslechu zemřelé spoluvlastnice předchozí dohodu nelze prokázat. Na danou věc aplikoval ust. § 139 obč. zák. a ve světle soudní judikatury dovodil, že předchozí ani dodatečná dohoda spoluvlastníků s podstatnou změnou společné věci prokázána nebyla. Proto žalobě vyhovět nelze. 2. Soud takto ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 25. 8. 2017, č. j. 7 C 175/2011-190, když žalobu zamítl s odůvodněním, že na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že v letech 1993, 1994 žalobkyně a její manžel v domě [adresa] v [obec a číslo], [ulice a číslo], provedli stavební úpravy spočívající v rekonstrukci původního ateliéru, prádelny a sušárny a podkrovního prostoru na prostory sloužící k jejich bydlení. V té době spoluvlastníkem domu byl manžel žalobkyně s podílem id. ¼, jeho sestra [jméno] [příjmení] rovněž s podílem id. ¼ a [jméno] [jméno] – [příjmení] s podílem id. ½ ve vztahu k celku. [ulice] úpravy byly provedeny bez stavebního povolení a nejsou kolaudovány. Na základě uvedených stavebních úprav vznikla bytová jednotka, v níž rodina žalobkyně do současné doby bydlí. Vybudování takovéto bytové jednotky je nepochybně změnou podstaty společné věci, která vyžaduje souhlas všech spoluvlastníků, neboť se jedná o stavební činnost – vestavbu, která svým uspořádáním mění rozsah a obsah předmětu spoluvlastnictví. Soud citoval judikaturu, dle které se podílový spoluvlastníci mohou dohodnout o změně podstaty společné věci, a to i dodatečně, nesouhlas spoluvlastníka však nelze nahradit rozhodnutím soudu. Žalobkyně v průběhu řízení, kdy soud na možnost citované judikatury použít v souvislosti s posouzením dané problematiky upozornil, opřela uplatňovaný nárok o tvrzení, že o předmětných stavebních úpravách se všichni tehdejší spoluvlastníci dohodli a žalovaný toto tvrzení rozporoval. Soud dospěl k závěru, že výsledky provedeného dokazování nenasvědčují pro závěr, že k dohodě tehdejších spoluvlastníků týkající se změny podstaty společné věci došlo, což jest důvodem pro zamítnutí žaloby. 3. Proti rozsudku podala žalobkyně včas odvolání. Namítala, že soud prvního stupně nemá za prokázanou dohodu o změně společné věci, ač žalobkyně k prokázání těchto svých tvrzení navrhovala řadu důkazů. Soud sice konstatoval, které důkazy měly být provedeny, zároveň však konstatoval, že, tyto nelze provést, neboť označené osoby jsou již zesnulé. Uvedla, že ke stavebním úpravám došlo na základě dohody z roku 1995, kdy spoluvlastníky byli [příjmení] [příjmení], MUDr. [jméno] [příjmení] a [jméno] [jméno] – [příjmení]. Žalobkyně navrhla výslech žijících spoluvlastníků, tyto svědky však soud zpochybnil s tím, že jako příbuzní se jeví nevěrohodnými. S ohledem na uzavření ústní dohody jsou však právě žijící spoluvlastníci jedinými svědky, na základě jejichž výpovědi lze dohodu prokázat. Navíc žalobkyně předložila i řadu listinných důkazů, ze kterých je dohoda zřejmá, a dále i to, že o ní byli informováni pozdější spoluvlastníci, tedy žalovaný a jeho otec, kdy již za jejich spoluvlastnictví byly prováděny souběžně opravy bytu i domu jako takového. S odkazem na ust. § 139 obč. zák. uvedla, že dohodu bylo možné uzavřít nepochybně také konkludentně, přičemž na konkludentní dohodu lze usuzovat zejména v případě, že věc je dlouhodobě užívána za současného doložení shodné vůle účastníků. Konečně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, např. 22 Cdo 1300/2001 nebo 22 Cdo 1658/2001 dovodila, že v daném případě ani nejde o změnu podstaty společné věci, ale o řádnou správu společné věci, a v takovém případě lze souhlas spoluvlastníka nahradit soudním rozhodnutím. V tomto směru má za to, že žalobkyně změnou společné věci nezměnila její účelové určení, neboť nemovitost byla nadále užívána za účelem bydlení. Stavebními úpravami potom došlo ke zhodnocení společné věci, což je však rovněž ku prospěchu samotného žalovaného. Zdůraznila, že odpíráním souhlasu s dodatečným stavebním povolením se žalovaný pouze snaží žalobkyni ublížit. 4. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného. Poukázal na to, že žalobkyně přistoupila k tvrzení o existenci údajné ústní dohody o podstatné změně společné věci až na základě poučení soudem prvního stupně podle ust. § 118a o. s. ř., toto její tvrzení je však účelové. Toto následné tvrzení žalobkyně nebylo nijak prokázáno, ani nebyly předloženy žádné důkazy, přičemž důkazní břemeno v tomto směru stíhá žalobkyni. Žalovaný odmítá, že by s takovou změnou snad souhlasil jeho otec. Existence konkludentní dohody se potom objevuje až v odvolání. Poukázal rovněž na to, že původně žalobkyně v žalobě uváděla, že stavební úpravy nechal provést její právní předchůdce před více než 20 lety, tato činnost by tak spadala do let před rokem 1991, když žaloba byla podána v roce 2011 [ulice] v roce 1991 by však nemohly proběhnout na základě jakékoli dohody z roku 1995. Dále se zabýval otázkou podstatné změny společné věci s tím, že takovou změnou je nepochybně stavba, která svým charakterem mění rozsah a obsah předmětu spoluvlastnictví. Půdní vestavbou si totiž žalobkyně přisvojila užívání půdního prostoru, který do té doby sloužil všem spoluvlastníkům. Žaloba je dle žalovaného