7 C 103/2012-430 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobou došlou soudu dne 25.7.2012 se žalobce vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 250 737 567,28 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem v [obec a číslo], [ulice a číslo], (dále daňový dlužník), nezaplatila částku 174 239 920,53 Kč na daních a jejich příslušenství podle vykonatelného výkazu nedoplatků, na jehož základě byla dne 11. 6. 2012 exekučním příkazem nařízena daňová exekuce na přikázání jiné pohledávky, kterou měl daňový dlužník za žalovaným z titulu kupních smluv uzavřených mezi daňovým dlužníkem a žalovaným, jejichž předmětem byly dodávky komponentů pro výstavbu fotovoltaických elektráren, specifikované blíže ve fakturách uvedených v citovaném exekučním příkazu. Dále daňový dlužník nezaplatil částku 74 024 292,95 Kč na daních a jejich příslušenství podle vykonatelného výkazu nedoplatku sestaveného ke dni 6. 6. 2012 a vykonatelného rozhodnutím z 6. 9.2012. Na základě výkazu nedoplatku a vykonatelného rozhodnutí byla dne 11. 6. 2012 exekuční příkazem nařízena daňová exekuce na přikázání jiné pohledávky, kterou měl daňový dlužník za žalovaným z titulu kupních smluv, jejichž předmětem byly opět dodávky komponentů pro výstavbu fotovoltaických elektráren. Dále daňový dlužník nezaplatil částku 473 353,80 Kč na příslušenství daně a exekučních nákladech za nařízení daňové exekuce podle vykonatelného rozhodnutí z 19. 7. 2011, na jehož základě byla dne 8. 6. 2012 exekučním příkazem nařízena daňová exekuce na přikázání jiné pohledávky, kterou měl daňový dlužník za žalovaným opět z titulu předmětných kupních smluv. Citované exekuční příkazy byly doručeny daňovému dlužníku i žalovanému jako poddlužníkovi s uvedením povinností pro dlužníka při výkonu rozhodnutí. Žalovaný jako poddlužník byl tak povinen v den, který následoval po doručení vyrozumění o právní moci exekučního příkazu, vyplatit žalobci přikázané splatné pohledávky v celkové výši 250 737 567,28 Kč, avšak z jeho strany žádné platby nebyly realizovány. 2. Žalovaný žádal zamítnutí žaloby s tím, že vůči daňovému dlužníku nemá žádný dluh, i v případě, že by nějaký dluh existoval, tak by nemohl dosáhnout výše pohledávky, jejíhož zaplacení se žalobce domáhá.. Vzhledem k tomu, že před podáním žaloby došlo k zásahu do účetnictví žalovaného, jakož i daňového dlužníka, neboť byl přepaden účetní a byl mu odcizen počítač s účetními údaji, takže v současné době probíhá rekonstrukce účetnictví obou, proto v současné době není schopen své tvrzení o neexistenci dluhu ve vztahu k daňovému dlužníku prokázat. Tato skutečnost je žalobci známá. 3. V průběhu řízení vzal žalobce postupně žalobu zpět co do celkové částky 45 007 591,70 Kč s tím, že původně žalovaná částka byla v průběhu řízení snížena úhradami ze strany daňového dlužníka. 4. Soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 24. 9. 2014 č.j. 7C 103/2012-189 tak, že řízení co do částky 45 007 591,70 Kč z důvodu zpětvzetí žaloby v této části zastavil dle ustanovení § 96 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný neměl námitek. Výrokem II žalobu se žádostí, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 205 729 975,58 Kč, zamítl. Soud I. stupně vyšel při svém rozhodování z tohoto zjištěného skutkového stavu: Daňový dlužník z titulu nedoplatků na daních a jejich příslušenství ke dni podání žaloby nezaplatil žalobci částku 250.737.567,28 Kč. Dříve, než byla žaloba podána, žalobce jednal s daňovým dlužníkem o řešení daňového nedoplatku. Při jednání u žalobce tehdejší zástupce žalovaného i daňového dlužníka [jméno] [příjmení] sdělil, že daňový dlužník má pohledávky z obchodního styku vůči žalovanému. Konkrétně šlo o platby za dodávky komponentů na výstavbu fotovoltaické elektrárny. [příjmení] [jméno] [příjmení] e-mailem zaslal žalobci seznam faktur vydaných daňovým dlužníkem jako dodavatelem, ze soupisu bylo zřejmé, že některé faktury jsou evidovány jako částečně uhrazené a některé jako neuhrazené vůbec. Při následném jednání [jméno] [příjmení] předložil žalobci kopie předmětných faktur z let 2010 a 2011, kterými bylo účtováno žalovanému za poskytnutá plnění. U některých bylo evidováno, že nejsou uhrazeny zcela nebo jsou uhrazeny částečně. Neuhrazené faktury pak žalobce vytřídil a ze seznamu vybral faktury žalovaným neuhrazené, kdy na základě těchto neuhrazených faktur uplatnil vůči žalovanému nárok. Soud dospěl k závěru, že žalovaný daňovému dlužníkovi nic nedluží, což bylo prokázáno jednak výpisy z účtů peněžního ústavu o platbách v období od 22. 6. 2009 do 5. 8. 2009 v celkové výši 338.800.000 Kč, jednak z dokumentu "Saldokonto", který zpracoval [jméno] [příjmení], daňový poradce žalovaného, a z jeho výslechu, kdy soud I. stupně vzal za prokázané, že od počátku roku 2013 vykonává daňové poradenství pro žalovaného a dokument "Saldokonto" zpracoval proto, že [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], měla provést rekonstrukci účetnictví žalovaného, ale toto neprovedla a nevrátila příslušné doklady. Proto za účelem rekonstrukce účetních dokladů byly vyhledány a dodány faktury, zjišťovány výpisy z bank atp. Platby realizované prostřednictvím banky před vystavením faktur daňovým dlužníkem [jméno] [příjmení] zaúčtoval na účet záloh a tzv. srovnal s fakturovanými částkami, a to s výsledkem, že z titulu zaplacení faktur žalovaný daňovému dlužníku nic nedluží, neboť fakturované částky jsou uhrazeny. Ne všechny platby byly hrazeny zálohově před vystavením faktur, k některým platbám došlo až na základě fakturace, což označením v dokumentu "Saldokonto" vyznačil. Žalovaný měl více účtů, ze kterých platil, a z výpisů k nim vyplývá, že žalovaný uhradil daňovému dlužníkovi částku 3.378.996.655 Kč. Soud neprovedl důkaz výslechem [jméno] [příjmení], bývalého ředitele a zástupce pověřeného k jednání za žalovaného i daňového dlužníka s tím, že jako svědek by nemohl objasnit otázku zaplacení či nezaplacení sporných faktur, pro posouzení této otázky jsou rozhodné účetní doklady. Po právní stránce posoudil soud I. stupně zjištěný skutkový stav tak, že seznam nezaplacených faktur, který předal [jméno] [příjmení] žalobci, není dostatečným důkazem k tomu, že faktury fakticky zaplaceny nebyly. Přisvědčil žalovanému, že takovýto seznam faktur není účetním dokladem, a poukázal na skutečnost, že tento dokument není podepsán žádnou osobou, zejména členem statutárního orgánu žalovaného či daňového dlužníka, ani nebyl doručen žalobci e-mailem se zaručeným elektronickým podpisem. Soud I. stupně proto uzavřel, že žalobce neprokázal faktickou existenci pohledávky žalovaného vůči daňovému dlužníkovi. O nepřiznání náhrady nákladů řízení rozhodl soud I. stupně z toho důvodu, že žalovaný v době před podáním žaloby při jednání s žalobcem tomuto nesdělil, že předmětné faktury měly být uhrazeny již zálohami zaplacenými v roce 2009, nevyužil opravných prostředků proti exekučním příkazům, a proto žalobci nezbylo, než podat u soudu žalobu, což je důvodem hodným zvláštního zřetele ve smyslu ust. § 150 o. s. ř. Žalobce napadl rozsudek soudu I. stupně v rozsahu výroků II. a III. včasným odvoláním s odůvodněním, že žádný z provedených důkazů jednoznačně neprokazuje, že předmětné faktury byly uhrazeny zálohově již v roce 2009. Žalovaný svým jednáním až do prosince 2013 existenci pohledávek nezpochybňoval, proti exekučním příkazům vydaným v červnu 2012 se neodvolal. Dne 15. 1. 2013 pak žalovaný sám na sebe podal insolvenční návrh, ve kterém uvedl, že má závazek vůči daňovému dlužníkovi ve výši korespondující s pohledávkou postiženou exekučními příkazy vydanými na návrh žalobce na základě podkladů předložených tehdejším zástupcem žalovaného i daňového dlužníka. Rovněž insolvenční návrh daňového dlužníka podaný téhož dne uvedl pohledávku za žalovaným ve shodné výši. Při jednáních mu žalovaný nikdy nesdělil, že předmětné pohledávky byly hrazeny ze zálohových plateb. Soud I. stupně pokládá za rozhodující důkaz uhrazení předmětných faktur výpisy z účtů žalovaného, podle nichž bylo z účtu žalovaného převedeno na účet daňového dlužníka celkem 338.800.000 Kč. Nebyl však prokázán účel těchto plateb, takže výpisy prokazují jen to, že mezi nimi probíhal obchodní styk. Faktury, na jejichž základě byla podána žaloba, jsou fakturami vystavenými daňovým dlužníkem v roce 2010 na dodávky zboží a materiálu, nikoli služeb, nijak z nich nevyplývá, že by byly uhrazeny předem formou zálohy, naopak mají jako formu úhrady uveden platební příkaz s určeným datem splatnosti. Pokud by byly platby žalovaného z roku 2009 zálohami na budoucí služby či odběr zboží, pak by z nich rovněž musela být odvedena DPH a měly se také projevit v rozvaze těchto daňových subjektů. Soud I. stupně si však takové důkazy od žalovaného i přes návrh žalobce nevyžádal. Zálohy také nejsou obsaženy v rozvaze žalovaného a daňového dlužníka ke dni 31. 12. 2009, které žalobce předložil soudu k důkazu, resp. výše záloh poskytnutých žalovaným a přijatých daňovým dlužníkem neodpovídá tvrzením žalovaného. Dokument označený "Saldokonto" je pak neověřitelný (vzhledem k absenci účetnictví za roky 2010 a 2011) a nevěrohodný, neb