6 C 359/2021 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobci se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne [datum] domáhali po žalované zaplacení částky 800 EUR s příslušenstvím. Návrh odůvodnili tím, že se dne [datum] účastnili letu č. [anonymizováno] [číslo] z Prahy na Džerbu. Operujícím leteckým dopravcem byla žalovaná. Odlet z [obec] byl stanoven na 11:15 hod., přílet na Džerbu by stanoven na 13:05 hod. Skutečný odlet z [obec] se nicméně uskutečnil až v 15:50 hod. Z tohoto důvodu žalobci dorazili do cílové destinace v 17:25 hod., což bylo o více než 3 hodiny později oproti plánovanému času příletu. Z hlediska právního posouzení věci žalobci odkázali na čl. 7 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen„ Nařízení“), a na judikaturu Soudního dvora EU, spojené případy Sturgeon v Condor, Bock v Air France, C -402/07, C -432/07, podle kterých přísluší cestujícím náhrada škody ve výši 400 EUR za předpokladu, že zpoždění letu přesáhne tři hodiny. Žalobci uplatnili nárok u žalované prostřednictvím předžalobní výzvy, žalovaná jim nicméně nic nezaplatila. 2. Žalovaná nárok žalobců neuznala co do důvodu i výše s odůvodněním, že žalobci neuplatnili nárok na zaplacení žalované částky včas ve smyslu § 2553 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). K tomu žalovaná poukázala na aktuální rozhodovací praxi Městského soudu v Praze, která potvrzuje notifikační povinnost žadatelů o náhradu podle Nařízení (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 18 Co 265/2019-62, rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 58 Co 176/2021). Proti žalobnímu tvrzení, že předmětný let byl zpožděn o více než tři hodiny, žalovaná nebrojila. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení. 3. V replice došlé soudu dne [datum] žalobci uvedli, že svůj nárok uplatnili u žalované prostřednictvím předžalobní výzvy ze dne [datum], kterou právní zástupce žalobců adresoval žalované. Žalobci dále uvedli, že nesouhlasí s námitkou žalované, že jejich nárok nebyl uplatněn včas ve smyslu § 2553 o. z., neboť Nařízení nelze považovat za přepravní řád, jedná se o přímo použitelný právní předpis Evropské Unie. Uvedené ustanovení se pak dle žalobců na daný případ nevztahuje také z toho důvodu, že se týká náhrady škody ve smyslu škody materiální, přičemž žalovaný nárok představuje náhradu nemajetkové újmy a občanský zákoník z roku 2012 pojem újmy a škody rozlišuje. Nařízení pak podle žalobců notifikaci případného nároku vůbec nepožaduje, není proto možné omezovat toto právo spotřebitele stanovením podmínek jeho uplatnění vnitrostátními normami. Žalobci dále uvedli, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 18 Co 265/2019-62, na který odkázala žalovaná, byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 286/20. 4. Na jednání dne [datum] soud přerušil řízení do ukončení dovolacího řízení ve věci 25 Cdo 3544/2021, jehož předmětem bylo posouzení otázky promlčení podle § 2553 o. z. Soud poté v řízení pokračoval usnesením ze dne 27. 10. 2023, č. j. 6 C 359/2021-36, přičemž na dotaz soudu účastníci shodně udělili souhlas k tomu, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání (§ 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád /dále jen „o. s. ř.“ /). 5. Soud ve věci zjistil níže uvedený skutkový stav: 6. Žalobci se dne [datum] účastnili letu č. [anonymizováno] [číslo] z Prahy na Džerbu, který provozovala žalovaná. Plánovaný odlet z Prahy se měl uskutečnit [datum] v 11:15 hod. s dobou příletu na Džerbu ve stejný den v 13:05 hod. (cestovní dokumenty žalobců). Právní zástupce žalobců adresoval žalované výzvu k plnění, ve které požaduje po žalované zaplacení žalované částky, přičemž dopis je datován dnem [datum] (dopis - výzva k plnění ze dne [datum]). 7. Soud se k námitce žalované nejprve zabýval tím, zda je nárok žalobce promlčen. Žalobní tvrzení, že právní zástupce žalobců adresoval předžalobní výzvu žalované dne [datum] nebyla žalobci prokázána, žalobci ani neoznačili důkazy k prokázání tohoto tvrzení. Soud provedl toliko důkaz dopisem ze dne [datum], ve kterém je obsažena výzva k zaplacení žalovaného nároku, nicméně z něj nevyplývá, že by byl žalované odeslán, resp. doručen. 8. Věc spadá do režimu přímo použitelného předpisu Evropské unie, konkrétně se jedná o čl. 7 odst. 1 Nařízení, podle kterého má cestující ve spojení s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 19. 11. 2009, ve spojených věcech C 402/07 a C 432/07, Sturgeon v Condor, Bock v Air France, právo na náhradu škody od provozujícího leteckého dopravce v případě, že zpoždění letu přesáhne tři hodiny. 9. Podle § 2553 odst. 1 o. z. jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Podle odst. 2 téhož ustanovení při nepravidelné přepravě osob nahradí dopravce škodu vzniklou cestujícímu tím, že přeprava nebyla provedena včas; podmínky a rozsah náhrady stanoví přepravní řády. Podle odst. 3 téhož ustanovení práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. 10. Nařízení žádnou lhůtu k uplatnění nároku na náhradu újmy nestanoví. Čl. 1 preambule Nařízení přitom stanoví, že činnosti Společenství v oblasti letecké dopravy měly mimo jiné směřovat k zajištění vysoké úrovně ochrany cestujících. Kromě toho by měl být obecně brán zásadní zřetel na požadavky ochrany spotřebitele. V rozsudku Soudního dvora EU ze dne 22. 11. 2012 ve věci C -139/11, Joan Cuadrench Moré v KLM, je pak v bodě 33 jasně stanoveno, že nařízení č. 261/2004 musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle článků 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se na podání žaloby. 11. Jelikož Nařízení neobsahuje úpravu lhůty, ve které je potřeba uplatnit práva cestujících za zrušený či zpožděný let, použijí se ustanovení národního práva, konkrétně úprava obsažená v ust. § 2553 odst. 3 o. z., která předpokládá, že pro úspěšné uplatnění práv z přepravy je nutné notifikovat práva u dopravce včas, nejpozději ve lhůtě 6 měsíců od okamžiku, kdy se cestující o zpoždění (resp. zrušení) letu dozvěděl. Tomuto závěru přisvědčil Nejvyšší soud ČR, který ve svém rozsudku ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3206/2022, rovněž připomněl, že eurokonformnost tohoto výkladu Nařízení a ustanovení § 2553 o. z. byla již potvrzena Ústavním soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2022, č. j. III. ÚS 1614/22). Na uvedený rozsudek Nejvyššího soudu odkázal rovněž senát 25 Cdo Nejvyššího soudu, do jehož skončení řízení o dovolání projednávaném pod sp. zn. 25 Cdo 3544/2021 bylo toto řízení přerušeno. Usnesením ze dne 4. 10. 2023, č. j. 25 Cdo 3544/2021-105, Nejvyšší soud dovolání odmítl právě z důvodu, že otázky směřující ke zpochybnění závěru odvolacího soudu, že právo na náhradu škody vzniklé tím, že přeprava osob nebyla provedena včas, nelze přiznat, protože právo nebylo uplatněno ve lhůtě stanovené v § 2553 odst. 3 o. z., již byly vyřešeny Nejvyšším soudem právě v rozsudku ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3206/2022. 12. Lhůta podle § 2553 odst. 3 o. z. je lhůtou hmotněprávní, tedy nestačí, aby byla notifikace ze strany cestujícího v uvedené lhůtě odeslána, musí být ve lhůtě doručena (v konkrétním případě nejpozději dne [datum]). Žalobci přitom neprokázali a ani netvrdili, že by předžalobní výzva ze dne [datum] byla žalované téhož dne doručena, tvrdili toliko, že„ právní zástupce žalobců adresoval žalované výzvu k plnění ze dne [datum]“. Soud proto uzavřel, že nárok nebyl uplatněn včas a je promlčen, neboť žalovaná vznesla námitku promlčení. Soud tedy rozhodl o zamítnutí žaloby z důvodu promlčení nároku. 13. K námitce žalobců, že Nařízení nelze považovat za přepravní řád, soud uvádí, že v o. z. je v § 2578 obsaženo, že podrobnější úpravu přepravy osob a věcí stavoví jiný právní předpis, zejména předpisy, kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak přímo použitelný předpis Evropských společenství. Z uvedeného vyplývá, že pojem„ přepravní řád“ nevylučuje, aby jím bylo chápáno i nařízení Evropské unie. Samotné Nařízení navíc předpokládá jistou notifikaci cestujícího, když samo nepodmiňuje výplatu odškodnění pouhým naplněním podmínek stanovených v Nařízení a dále stanovuje povinnosti dopravce cestující v případě zpoždění letu informovat o jejich právech, a to formou odkazu na formulář vydaný pro tyto účely. Soud proto odmítá tvrzení žalobců, že Nařízení notifikaci nároku vůbec nepožaduje. 14. Žalobci ve své replice poznamenali, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne