7 C 258/2025-41 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobou došlou soudu dne , datum, se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že paní , jméno FO, , nar. , datum, , bytem , adresa, (dále jen cestující), si sjednala zajištění letecké dopravy z Miami do Londýna a poté do Prahy (dle kódu IATA z MIA do LHR a poté do PRG), pod čísly letů , hodnota, a , hodnota, , přičemž let číslo , hodnota, z Miami do Londýna měl odletět dne , datum, v , čas, a přiletět v , čas, . následujícího dne. Tento let byl zpožděn, a tak odletěl až v , čas, a přiletěl do Londýna až v , čas, následujícího dne, cestující tedy zmeškala navazující let č. , hodnota, plánovaným odletem z Londýna v , čas, a přistáním v Praze v , čas, téhož dne (přistál v , čas, ). Do cílové destinace tak cestující dorazila se zpožděním převyšujícím 3 hodiny. V souladu s čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení Rady ES č. 261/2004 (dále jen Nařízení) má cestující nárok na náhradu škody za ztrátu času, s ohledem na délku trasy mezi PRG a MIA, která činí cca 8162 km, ve výši , částka, na osobu. Žalovaná však dlužnou částku neuhradila ani na předžalobní upomínku žalobkyně. Žalobkyně uzavřela dne , datum, s cestující Smlouvu o postoupení pohledávky, na základě které vstoupila do práv cestující.2. K podané žalobě se vyjádřila žalovaná tak, že nárok neuznala. Jednak namítala, že ve věci bylo zpoždění způsobeno mimořádnou okolností ve smyslu čl. 5 Nařízení. Dále namítala, že nárok žalobkyně, pro případ, že by byl dán, je prekludován, neboť žalobkyně nedoručila žalované včas žádost o kompenzaci, tedy v zákonné lhůtě 6 měsíců od uskutečněné letu. K tomu dodala, že let se měl uskutečnit dne , datum, , poslední den 6- měsíční lhůty tak připadl na , datum, . Namítla, že ve vztahu k uplatnění práva na kompenzaci u žalované žaloba neobsahuje ani žádná skutková tvrzení. Shodně tak v žalobě absentují tvrzení k tomu, kdy a na základě čeho mělo u žalované nastat prodlení s uplatněním nároku.3. Soud věc projednal, přičemž na základě shodných tvrzení účastníků, které vzal za svá skutková zjištění (§ 120 odst. 3 o.s.ř.), a provedeného dokazování, dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.4. Mezi účastníky bylo nesporné, paní , jméno FO, narozená , datum, , měla rezervován let z Miami do Prahy skládající se ze dvou letů, a to , hodnota, které se měly uskutečnit dne , datum, , a dále nesporné, že ortodromická vzdálenost mezi místem odletu a příletu je 8 162 km.5. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne , datum, soud zjistil, že nárok na kompenzaci dle Nařízení byl postoupen z s cestující na žalobkyni.6. Z přípisu ze dne , datum, (č. případu 5718759) soud zjistil, že žalobkyně sepsala listinu uvedeného data adresovanou žalované, v níž uplatnila nárok cestující. Žalobkyně však nepředložila důkaz ohledně odeslání této listiny, neboť z emailové potvrzení ze dne , datum, nevyplývá, (neprokazuje se), že by toto potvrzení mělo vztahovat právě k listině žalobkyně ze dne , datum, , neboť číslo případu v emailovém potvrzení je 02242703, nadto pochybnosti umocňuje již jen časový rozdíl mezi právě dvěma uvedenými daty.7. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, (ref. č. , hodnota, ) a doručenky datové zprávy soud zjistil, že žalobkyně nárok cestující na kompenzaci uplatnila u žalované prokazatelně až dne , datum, .8. Mezi účastníky bylo sporné toliko to, kdy byl nárok na kompenzaci dle Nařízení žalobkyní uplatněn prvně u žalované, a zda ve věci bylo zrušení letu způsobeno mimořádnou okolností ve smyslu čl. 5 Nařízení.9. Na jednání dne , datum, proto soud s ohledem na procesní obranu žalované poučil žalobkyni podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. o tom, aby doplnila tvrzení, kdy a jakou formou došlo k uplatnění nároku na kompenzaci dle Nařízení za cestující u žalované, a aby k doplněným tvrzením označila důkazy, a současně žalobkyni poučil o následcích nesplnění výzvy, tedy o neunesení procesních břemen a možném neúspěchu ve věci samé. K doplnění tvrzení a důkazních návrhů byla žalobkyni poskytnuta lhůta 14 dnů od data konání jednání a současně bylo účastníkům dáno poučení o koncentraci řízení ve smyslu ust. § 118b o.s.ř.10. Na výzvu soudu reagovala žalobkyně podáním ze dne , datum, (č.l. 22). V této výzvě však ve smyslu procesního poučení neuvádí (netvrdí), kdy byl nárok na kompenzaci dle Nařízení u žalované uplatněn. Pouze obecně uvedla, že pro uplatnění nároku využila systém leteckého přepravce, tedy žalované, který nezasílá potvrzení o uplatnění nároku, a proto není schopna tuto skutečnost doložit, požádala soud, aby vyzval žalovanou, aby důkazy k uplatnění nároku žalobkyně u žalované předložila sama žalovaná. Dále pak soud konstatuje, že k dalším podáním žalobkyně ze dne , datum, již nepřihlížel, neboť tato byla u soudu uplatněna až po uplynutí koncentrační lhůty ve smyslu ust. § 118b o.s.ř.11. Podle § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. platí, že k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, a dále jsou účastníci řízení povinni plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1 o.s.ř.) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem.12. Shora uvedené povinnosti však žalobkyně nesplnila, když ani k procesnímu poučení soudu ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. poskytnutému při jednání soudu dne , datum, nedoplnila následně v poskytnuté koncentrační lhůtě tvrzení o tom (netvrdila), kdy nárok na kompenzaci dle Nařízení uplatnila u žalované (dříve než formou předžalobní výzvy). V smyslu poučení pak nesplnila ani důkazní povinnost, kdy pouze uvedla, že nárok uplatnila prostřednictvím systému žalované, který však nezasílá potvrzení o uplatnění nároku. Za první prokazatelné uplatnění nároku tak soud může považovat až zaslání předžalobní výzvy ze dne , datum, (ref. č. , hodnota, ) a doručenky datové zprávy potvrzující dodání předžalobní výzvy do datové schránky žalované dne , datum, .13. K uvedenému soud podotýká, že primární povinností účastníka řízení (žalobkyně) je tvrdit pro věc právně významné skutečnosti, jde o primární procesní povinnost. Sekundárně jsou pak účastníci řízení povinni tvrzené skutečnosti prokazovat. Pokud tyto procesní povinnosti (tvrzení a důkazní) účastník řízení neplní, a to ani po odpovídající výzvě (poučení) soudu, nemůže být procesně úspěšný pro neunesení procesních břemen (tvrzení a důkazního), jako tomu bylo v právě projednávané věci.14. Žalobkyně totiž ani v žalobě, ani po procesním poučení soudem, netvrdila, kdy (v jaký konkrétní den) byl nárok na kompenzaci u žalované uplatněn, popř. že byl nárok uplatněn včas, tedy ve lhůtě 6 měsíců od konání letu.15. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.16. Co se týče pravomoci nadepsaného soudu ve věci rozhodnout, soud odkazuje na článek 7 odst. 1 písm. b) ve spojení s čl. 63 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudního rozhodnutí v občanských a obchodních věcech s tím, že sídlo žalované se nachází v obvodu zdejšího soudu.17. Podle ust. § 2553 odst. 1 a 3 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas.18. Pojem přepravní řád uvedený v ust. § 2553 odst. 3 o. z. zásadně nevylučuje, aby jím byl ve smyslu ust. § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí mimo jiné i nárok na paušalizovanou náhradu škody ve smyslu článku 7 Nařízení.19. Podle ust. § 2578 o. z., podrobnější úpravu přepravy osob a věcí stanoví jiný právní předpis, zejména předpisy, kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak přímo použitelný předpis Evropských společenství.20. V rozsudku SDEU ze dne 22. 11. 2012 ve věci C-139/11, Joan Cuadrench Moré proti KLM, tento soud v bodě 33 odůvodnění uzavřel, že : „…. nařízení č. 261/2004 musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle článků 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se na podání žaloby.“21. V odborné literatuře panuje shoda na tom, že znění § 2553 odst. 3 o. z. („není-li právo z přepravní smlouvy uplatněno v uvedené lhůtě, zaniká“) je třeba interpretovat v souladu s § 2580 o. z. tak, že právo na náhradu škody neprekluduje, nýbrž se promlčuje (Sedláček, P. Komentář k § 2553. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Praha: C. H. Beck, 2014, s. 993, marg. č. 10-12. nebo Hrádek, J. Komentář k § 2553. In: Hrádek, J. Smlouvy o přepravě v občanském z