7 C 260/2025-33 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobou došlou soudu dne , datum, se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že paní , jméno FO, , nar. , datum, , bytem , adresa, a pan , jméno FO, , nar. , datum, , bytem , adresa, (oba dále též jako cestující), si sjednali zajištění letecké dopravy z Prahy do Londýna (dle kódu IATA z PRG do LHR), pod číslem letu , hodnota, , přičemž tento let měl proběhnout dne , datum, . Odlet z Prahy byl naplánován na , čas, a přílet do Londýna na , čas, téhož dne. Tento let byl však zrušen. Do cílové destinace tak cestující dorazili se zpožděním převyšujícím 3 hodiny. V souladu s čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Rady ES č. 261/2004 (dále jen Nařízení) má každý cestující nárok na náhradu škody za ztrátu času, s ohledem na délku trasy mezi PRG a LHW, která činí cca 1048 km, ve výši 250 EUR na osobu, celkem tedy 500 EUR. Žalobkyně uzavřela dne , datum, s cestujícími smlouvu o postoupení pohledávky, na základě které vstoupila do práv cestujících. Žalovaná však dlužnou částku neuhradila ani na předžalobní upomínku žalobkyně.2. K podané žalobě se vyjádřila žalovaná tak, že nárok neuznala. Jednak namítala, že ve věci bylo zpoždění způsobeno mimořádnou okolností ve smyslu čl. 5 Nařízení. Dále namítala, že nárok žalobkyně, pro případ, že by byl dán, je prekludován, neboť žalobkyně nedoručila žalované včas žádost o kompenzaci, tedy v zákonné lhůtě 6 měsíců od uskutečněné letu. K tomu dodala, že let se měl uskutečnit dne , datum, , poslední den 6- měsíční lhůty tak připadl na , datum, . Namítla, že ve vztahu k uplatnění práva na kompenzaci u žalované žaloba neobsahuje ani žádná skutková tvrzení. Shodně tak v žalobě absentují tvrzení k tomu, kdy a na základě čeho mělo u žalované nastat prodlení s uplatněním nároku.3. Soud věc projednal, přičemž na základě shodných tvrzení účastníků, které vzal za svá skutková zjištění (§ 120 odst. 3 o.s.ř.), a provedeného dokazování, dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.4. Mezi účastníky v zásadě nebylo sporu o tom, že paní , právnická osoba, a pan , jméno FO, měli sjednáno zajištění letecké dopravy z Prahy do Londýna letem zajišťovaným žalovanou, číslo letu , hodnota, , a že tento let měl proběhnout dne , datum, , ale byl zrušen. Tato skutková zjištění jsou ostatně prokázána i z e-mailového potvrzení rezervace letu z , datum, a z výpisu portálu Flightstats pro uvedený let.5. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 22. 5. 2024 soud zjistil, že nárok na kompenzaci dle Nařízení byl postoupen ze shora jmenovaných cestujících na žalobkyni.6. Z přípisu ze dne 21. 3. 2024 soud zjistil, že žalobkyně sepsala listinu uvedeného data adresovanou žalované, v níž uplatnila nárok cestujících. Žalobkyně však nepředložila důkaz ohledně odeslání této listiny.7. Z předžalobní výzvy ze dne 8. 8. 2025 a doručenky datové zprávy ze dne 21. 8. 2025 soud zjistil, že žalobkyně nárok cestujících na kompenzaci uplatnila u žalované prokazatelně až dne 21. 8. 2025.8. Mezi účastníky bylo sporné toliko to, kdy byl nárok na kompenzaci dle Nařízení žalobkyní uplatněn u žalované, a zda ve věci bylo zrušení letu způsobeno mimořádnou okolností ve smyslu čl. 5 Nařízení.9. Na jednání dne , datum, proto soud s ohledem na procesní obranu žalované poučil žalobkyni podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. o tom, aby doplnila tvrzení, kdy a jakou formou došlo k uplatnění nároku na kompenzaci dle Nařízení za oba cestující u žalované, a aby k doplněným tvrzením označila důkazy, a současně žalobkyni poučil o následcích nesplnění výzvy, tedy o neunesení procesních břemen a možném neúspěchu ve věci samé. K doplnění tvrzení a důkazních návrhů byla žalobkyni poskytnuta lhůta 14 dnů od data konání jednání a současně bylo účastníkům dáno poučení o koncentraci řízení ve smyslu ust. § 118b o.s.ř.10. Na výzvu soudu reagovala žalobkyně podáním ze dne 3. 12. 2025 (č.l. 22). V této výzvě však ve smyslu procesního poučení neuvádí (netvrdí), kdy byl nárok na kompenzaci dle Nařízení u žalované uplatněn. Pouze obecně uvedla, že pro uplatnění nároku využila systém leteckého přepravce, tedy žalované, který nezasílá potvrzení o uplatnění nároku, a proto není schopna tuto skutečnost doložit, požádala soud, aby vyzval žalovanou, aby důkazy k uplatnění nároku žalobkyně u žalované předložila sama žalovaná.11. Podle § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. platí, že k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, a dále jsou účastníci řízení povinni plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1 o.s.ř.) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem.12. Shora uvedené povinnosti však žalobkyně nesplnila, když ani k procesnímu poučení soudu ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. poskytnutému při jednání soudu dne , datum, nedoplnila následně v poskytnuté koncentrační lhůtě tvrzení o tom (netvrdila), kdy nárok na kompenzaci dle Nařízení uplatnila u žalované (dříve než formou předžalobní výzvy). V smyslu poučení pak nesplnila ani důkazní povinnost, kdy pouze uvedla, že nárok uplatnila prostřednictvím systému žalované, který však nezasílá potvrzení o uplatnění nároku. Za první prokazatelné uplatnění nároku tak soud může považovat až zaslání předžalobní výzvy ze dne 8. 8. 2025, doručené do datové schránky žalované dne 21. 8. 2025.13. K uvedenému soud podotýká, že primární povinností účastníka řízení (žalobkyně) je tvrdit pro věc právně významné skutečnosti, jde o primární procesní povinnost. Sekundárně jsou pak účastníci řízení povinni tvrzené skutečnosti prokazovat. Pokud tyto procesní povinnosti (tvrzení a důkazní) účastník řízení neplní, a to ani po odpovídající výzvě (poučení) soudu, nemůže být procesně úspěšný pro neunesení procesních břemen (tvrzení a důkazního), jako tomu bylo v právě projednávané věci.14. Žalobkyně totiž ani v žalobě, ani po procesním poučení soudem, netvrdila, kdy (v jaký konkrétní den) byl nárok na kompenzaci u žalované uplatněn, popř. že byl nárok uplatněn včas, tedy ve lhůtě 6 měsíců od konání letu.15. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.16. Co se týče pravomoci nadepsaného soudu ve věci rozhodnout, soud odkazuje na článek 7 odst. 1 písm. b) ve spojení s čl. 63 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudního rozhodnutí v občanských a obchodních věcech s tím, že sídlo žalované se nachází v obvodu zdejšího soudu.17. Podle ust. § 2553 odst. 1 a 3 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas.18. Pojem přepravní řád uvedený v ust. § 2553 odst. 3 o. z. zásadně nevylučuje, aby jím byl ve smyslu ust. § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí mimo jiné i nárok na paušalizovanou náhradu škody ve smyslu článku 7 Nařízení.19. Podle ust. § 2578 o. z., podrobnější úpravu přepravy osob a věcí stanoví jiný právní předpis, zejména předpisy, kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak přímo použitelný předpis Evropských společenství.20. V rozsudku SDEU ze dne 22. 11. 2012 ve věci C-139/11, Joan Cuadrench Moré proti KLM, tento soud v bodě 33 odůvodnění uzavřel, že : „…. nařízení č. 261/2004 musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle článků 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se na podání žaloby.“21. V odborné literatuře panuje shoda na tom, že znění § 2553 odst. 3 o. z. („není-li právo z přepravní smlouvy uplatněno v uvedené lhůtě, zaniká“) je třeba interpretovat v souladu s § 2580 o. z. tak, že právo na náhradu škody neprekluduje, nýbrž se promlčuje (Sedláček, P. Komentář k § 2553. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Praha: C. H. Beck, 2014, s. 993, marg. č. 10-12. nebo Hrádek, J. Komentář k § 2553. In: Hrádek, J. Smlouvy o přepravě v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 46–47, marg. č. 195). Ostatně tento výklad je pro spotřebitele (i žalobkyni) příznivější, neboť prekluzí nastává zánik práva přímo ze zákona, zatímco k promlčení nároku může soud přihlédnout jen k námitce účastníka.22. Podle článku 7 odst. 1 Nařízení, odkazuje-li se na tento článek, obdrží cestující náhradu ve výši:250 EUR u všech letů o délce nejvýše 1500 kilometrů;400 EUR u všech letů ve Společenství delších než 1500 kilometrů a u všech ostatních letů o délce od 1500 kilometrů do 3500 kilometrů;600 EUR u všech letů nespadajících pod písmeno a