16 C 253/2020-53 — Obvodní soud pro Prahu 7

Žalobkyně, která podniká v oblasti služeb krátkodobého ubytování, se domáhala náhrady škody ve výši 755 986 Kč s příslušenstvím za omezení podnikání v souvislosti s krizovými opatřeními vydanými kvůli koronavirové pandemii. V období od 16. 3. 2020 do 25. 2. 2020 bylo podnikání žalobkyně omezeno na základě Usnesení Vlády České republiky přijatých podle ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění zákona č. 300/2000 Sb., a zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů a na základě Mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Usnesení vlády České republiky a Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví zakazovala mj. prodej ubytovacích služeb. Svůj nárok žalobkyně opírá o § 36 odst. 1 krizového zákona. Podle názoru žalobkyně jsou dány všechny předpoklady pro vznik škody i pro její náhradu. Mezi státem vydanými krizovými opatřeními a vzniklou škodou spočívající v ušlém zisku žalobkyně je příčinná souvislost. Škodu žalobkyně vyčíslila jako zisk za období od 16. 3. 2019 do 25. 5. 2019, kdy žalobkyně mohla bez omezení prodávat ubytovací služby, mínus zisk za období od 16. 3. 2020 do 25. 5. 2020, kdy žalobkyně z důvodu krizových opatření prodávat ubytovací služby nemohla. Rozdíl činí částku 1 679 968,07 Kč, přičemž žalobkyně tuto částku ponížila o redukční koeficient ve výši 55 %, neboť i v případě, kdy by krizová opatření nebyla vydána, by se část zákazníků neubytovala ze strachu z nákazy. Žalobkyně nepožádala o dotaci pro dotační titul COVID – Ubytování, protože jednou z podmínek bylo, že žadatel neukončí během šesti měsíců od udělení dotace stávající podnikatelské aktivity, na jejichž základě poskytuje ubytovací služby. Žalobkyně však s ohledem na ztrátu veškerých zákazníků, nebyla schopna udržet své podnikání v provozu a musela ukončit své podnikatelské aktivity. Žalovaná považuje žalobu za nedůvodnou, založenou na nepodložených tvrzeních a nesprávných právních závěrech žalobkyně. Z § 36 krizového zákona vyplývají předpoklady odpovědnosti státu za škodu, tyto však v projednávané věci nejsou naplněny, neboť § 36 nedopadá na krizová opatření vlády, která jsou právním předpisem, ani na mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví. V režimu krizového zákona je nahraditelná pouze věcná škoda, nikoli ušlý zisk, přičemž žalobkyně ušlý zisk nedokládá a její výpočet jeho výše je zjevně nesprávný. Mezi tvrzenou škodou a krizovými a mimořádnými opatřeními není dána příčinná souvislost. Krizová a mimořádná opatření, která měla zapříčinit ušlý zisk žalobkyně, jsou adresována obecnému okruhu adresátů s celostátní působností a mají charakter právního předpisu. Ustanovení § 36 krizového zákona však cílí na náhradu škody způsobené osobám v důsledku krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétní osobě nebo skupině osob. Pojem„ věcná škoda“ podle krizového zákona je nutno vykládat jako škodu vzniklou výhradně poškozením, zničením, ztrátou nebo odcizením věci. Nejedná se tak o škodu ve smyslu obecného pojmu škody podle občanského zákoníku, která by zahrnovala jakoukoliv ztrátu na jmění, včetně ušlého zisku. Žalobkyně nedoložila nic, z čeho by bylo možné dovodit výši ušlého zisku za dané období, ani neuvedla, jak došla k redukčnímu koeficientu 55 %. Cílem dotací je především podpořit podnikatele, kteří hodlají dále podnikat, nikoli nahradit škodu těm, kteří podnikání ukončili. Tvrzený ušlý zisk je v příčinné souvislosti s pandemií koronaviru, nikoli s krizovými a mimořádnými opatřeními. Usnesením č.j. [číslo jednací], ze dne 7. 7. 2021 bylo řízení v části o zaplacení částky 323 994 Kč za období od 25. 3. 2020 do 23. 4. 2020, kdy bylo podnikání žalobkyně omezeno na základě Mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví, vyloučeno k samostatnému řízení, neboť v této části je podle názoru soudu dána místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2. Mezi stranami není sporu o tom, že žalobkyně je právnickou osobou, předmětem jejíž činnosti je pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Žalobkyně poskytovala služby krátkodobého ubytování pod označením„ [název] [anonymizována dvě slova]“. Podnikání žalobkyně bylo omezeno na základě Usnesení vlády České republiky č. 84/ 2020, 99/ 2020, 196/ 2020, 195/ 2020, 224/ 2020, a to v období od 15. 3. 2020 do 24. 3. 2020 a od 24. 4. 2020 do 25. 5. 2020. Dne 9. 9. 2020 vyzvala žalobkyně žalovanou k náhradě škody nejpozději do 30. 9. 2020. Předžalobní výzvu odeslala žalobkyně dne 8. 10. 2020. Žalovaná požadovanou náhradu škody nezaplatila. Soud dospěl k závěru, že neprovede dokazování listinami, přiloženými k žalobě, směřujícími k prokázání výše požadované náhrady škody – ušlého zisku, neboť je přesvědčen o tom, že žaloba není důvodná. Při svém rozhodnutí soud vycházel z následujícího závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně jako právnická osoba, podnikala v oblasti služeb krátkodobého ubytování. V roce 2020 bylo její podnikání omezeno, neboť v důsledku koronavirové pandemie stát vydával krizová opatření, která mj. zakazovala prodej ubytovacích služeb (s výjimkami, které se žalobkyně netýkají). Na základě výše uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 36 odst. 1 krizového zákona platí, že stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám. Podle § 36 odst. 4 pak náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma. Podle názoru žalobkyně jí byla krizovými opatřeními vydanými státem v období od 15. 3. 2020 do 24. 3. 2020 a od 24. 4. 2020 do 25. 5. 2020 (Usnesení vlády České republiky č. 84/ 2020, 99/ 2020, 196/ 2020, 195/ 2020, 224/ 2020) způsobena škoda – ušlý zisk, neboť opatření zakazovala mj. prodej ubytovacích služeb, tedy hlavní předmět podnikání žalobkyně. Stát by tak měl v souladu s § 36 krizového zákona nést odpovědnost za žalobkyni způsobenou škodu a tuto jí nahradit. S názorem žalobkyně se však soud neztotožnil, neboť stát neodpovídá za žalobkyní uplatněnou škodu. Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. [ústavní nález], uvedl, že krizová opatření přijatá podle krizového zákona mohou mít v závislosti na svém obsahu různou právní povahu, ať už se jedná o právní předpis, individuální rozhodnutí, či jiný typ zásahu. Ústavní soud v tomto rozhodnutí mimo jiné uzavřel, že v případech krizových opatření, v nichž jde o„ obecnou regulaci, která upravuje svůj předmět a subjekty definičními znaky, a vztahuje se na celé území České republiky a na neomezený počet subjektů“, mají tato krizová opatření materiálně charakter právního předpisu. Ústavní soud dále ([ústavní nález]) dospěl k závěru, že usnesení vlády ze dne 23. 3. 2020, č. 274 (které se týkalo omezení konání zasedání zastupitelstev územních samosprávních celků), není opatřením obecné povahy. Obecně totiž platí, že podle § 8 krizového zákona se rozhodnutí o krizových opatřeních uvedených v § 6 odst. 1 téhož zákona zveřejňují v hromadných informačních prostředcích a vyhlašují se stejně jako zákon. Ústavní soud navíc uvádí, že:„ akty orgánů veřejné správy, které jsou prima facie právními předpisy, neboť jsou tak označeny v příslušném zákoně, jenž zmocňuje k jejich vydání, budou vždy primárně přezkoumávány v rámci řízení o kontrole norem, ledaže by v některém z takových řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedený akt má být napříště posuzován podle svého materiálního pojetí, tedy kupříkladu jako opatření obecné povahy“. Krizový zákon výslovně nestanoví, že opatření vlády vydané podle § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona je svojí formou opatřením obecné povahy a z tohoto důvodu je zapotřebí, aby Ústavní soud přistoupil k materiálnímu hodnocení tohoto opatření vlády. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené krizové opatření se vztahuje na celé území České republiky, tudíž neobsahuje konkrétnost předmětu regulace. Věcný rozsah regulace se vztahuje na blíže neurčený počet osob, avšak věcný rozsah zůstává vymezen prostřednictvím tříd definičních znaků a nikoli výčtem jejich prvků. Navíc je úprava omezena na určitý časový úsek. Podle Ústavního soudu„ je nutné přihlédnout (právě) především k obecnosti stanoveného předmětu regulace z hlediska prostorového a věcného. Za abstraktní lze považovat i vymezení okruhu adresátů, dopadá-li na blíže neurčený počet (resp. druhové určených a všech) členů zastupitelstev územních samosprávných celků.“ Z výše uvedených důvodů tak krizová opatření nemohou být považována za opatření obecné povahy ani z formálního, ani z materiálního hlediska. Na základě uvedeného závěru o obecnosti předmětu i adresátů dospěl Ú