30 C 486/2020-72 — Obvodní soud pro Prahu 7

1. Žalobkyně, jako cestovní kancelář činná v oblasti specializované příjezdové turistiky a pořádající mezinárodní festival pro mladé soubory a orchestry s názvem youngbohemia, uplatnila nárok na náhradu ušlého zisku na základě ustanovení § 36 krizového zákona ve výši 964.903,92 Kč za neuskutečněný festival, který se měl konat ve dnech 26. - 29. 3. 2020. Žalobkyně uplatnila nárok na náhradu ušlého zisku, k němuž mělo dojít v důsledku těchto krizových opatření: 1) usnesení vlády České republiky ze dne 12. 3. 2020 č. 199, jímž vláda s účinností od 13. 3. 2020 od 6:00 hod. zakazuje: divadelní, hudební, filmová a další umělecká představení, sportovní, kulturní, náboženské, spolkové, taneční, tradiční a jim podobné akce a jiná shromáždění, výstavy, slavnosti, poutě, přehlídky, ochutnávky, trhy a veletrhy, vzdělávací akce, a to jak veřejné, tak soukromé, s účastí přesahující ve stejný čas 30 osob, a to do odvolání tohoto mimořádného opatření, a 2) usnesení vlády České republiky ze dne 13. 3. 2020 č. 203, jímž vláda s účinností od 16. 3. 2020, 0:00 hodin, zakazuje vstup pro všechny cizince s výjimkou cizinců pobývajících s přechodným pobytem nad 90 dnů nebo trvalým pobytem na území České republiky; to neplatí, je-li vstup těchto cizinců v zájmu České republiky. 2. Žalovaná navrhla zamítnutí podané žaloby. Shrnula, že od března [rok] se na evropském kontinentě aktivně šířil koronavirus označovaný jako SARS-CoV-2 způsobující onemocnění COVID-19. Obdobně jako ostatní státy, také Česká republika byla nucena přijmout opatření, která měla za cíl zmírnit šíření tohoto viru a tím zabránit kolapsu českého zdravotního systému. Vláda České republiky proto vyhlásila již dne 12. 3. 2020 svým usnesením č. 194 nouzový stav od 12. 3. 2020 od 14:00 hod., a to na 30 dnů. Nouzový stav byl následně v první polovině roku [rok] prodlužován až do 17. 5. 2020. V návaznosti na vyhlášení nouzového stavu vláda České republiky vydala řadu krizových opatření k ochraně života a zdraví všech osob na území České republiky, a to v souladu se zákonem č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů („ krizový zákon“). Žalobkyně, jako cestovní kancelář činná v oblasti specializované příjezdové turistiky a pořádající mezinárodní festival pro mladé soubory a orchestry s názvem youngbohemia, uplatnila nárok na náhradu ušlého zisku na základě ustanovení § 36 krizového zákona ve výši 964.903,92 Kč za neuskutečněný festival, který se měl konat ve dnech 26. - 29. 3. 2020. Stát si je vědom, že s přijetím krizových opatření za účelem ochrany životů a zdraví osob z důvodu pandemie koronaviru SARS-CoV-2 dochází k řadě omezení, která zasahují do každodenního života lidí i podnikatelské veřejnosti. Stát proto přijal a dále přijímá řadu opatření, jimiž v této obtížné situaci nabízí pomoc podnikatelským i nepodnikatelským subjektům. Přes veškerou snahu je však stát - jakožto subjekt nakládající s veřejnými prostředky - povinen jednat s náležitou péčí a jakékoliv vůči němu vznesené nároky na náhradu újmy způsobené přijatými krizovými opatřeními uspokojovat pouze a jen v řádně odůvodněných případech, které naplňují zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti státu. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. [ústavní nález], uvedl, že krizová opatření přijatá podle krizového zákona mohou mít v závislosti na svém obsahu různou právní povahu, ať už se jedná o právní předpis, individuální rozhodnutí, či jiný typ zásahu. Ústavní soud v tomto rozhodnutí mimo jiné uzavřel, že v případech krizových opatření, v nichž jde o„ obecnou regulaci, která upravuje svůj předmět a subjekty definičními znaky, a vztahuje se na celé území České republiky a na neomezený počet subjektů“, mají tato krizová opatření materiálně charakter právního předpisu. Tyto závěry potvrdila rovněž navazující judikatura Ústavního a Nejvyššího správního soudu. Žalovaná má za to, že ustanovení § 36 krizového zákona se týká výhradně náhrady škody způsobené osobám v důsledku provádění krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétní osobě nebo konkrétní skupině osob. Shodně se k odpovědnosti státu za krizová opatření staví rovněž příbuzné právní řády. Například německé soudy ve své recentní rozhodovací praxi judikují, že žadatelé nemají právo na náhradu škody od státu v důsledku krizových opatření, která mají povahu obecných předpisů; taková náhrada má být přiznána pouze v případě konkrétních individuálních opatření. Uváděná krizová opatření mají materiálně charakter právního předpisu (jsou tzv. jinými právními předpisy, nikoliv individuálními rozhodnutími). Na posuzovaný případ tudíž nelze uplatnit postup dle ustanovení § 36 krizového zákona a není proto důvodné posuzovat naplnění dalších zákonných předpokladů pro vznik žalobkyní tvrzeného nároku. Slovo„ provádění“ je nutné v kontextu ustanovení § 36 krizového zákona vykládat v užším slova smyslu jako aktivní činnost státu po přijetí krizového opatření, a to s ohledem na legislativní historii a kontext krizového zákona a původní znění vládního návrhu krizového zákona i platné znění zákona o integrovaném záchranném systému. Za„ provádění“ nelze považovat samotné vydání nebo přijetí krizového opatření. Nahraditelnou škodou ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 a 2 krizového zákona je pouze„ věcná škoda vzniklá při činnosti orgánů provádějících krizová opatření či při uloženém poskytnutí věcných prostředků. I ve světle jazykového, systematického a historického výkladu ustanovení § 36 krizového zákona je tedy nutno dovodit, že odpovědnost státu není bezbřehá a nepokrývá všechny situace, kdy je kdokoli dotčen samotným vydáním krizového opatření (např. v podobě právního předpisu). Odpovědnost státu dle ustanovení § 36 krizového zákona naopak dopadá pouze na případy tzv. zvláštní oběti, kdy jsou konkrétní subjekty individuálně dotčeny a vznikne jim věcná škoda při činnosti orgánů státu provádějících konkrétní krizová opatření (popř. při provádění cvičení nebo při uložení povinnosti poskytnout věcné prostředky). Ke kauzálnímu nexu mezi přijatým opatřením vlády a vznikem škody žalobkyně na straně 3 žaloby uvádí: -„ Na základě usnesení vlády č. 199 v návaznosti na usnesení vlády č. 203 tak byla navrhovatelka nucena konání festivalu odvolat. K datu 12. 3. 2020 měla navrhovatelka registrovaných 468 platících účastníků ve 12 souborech…“. Tvrzení žalobkyně o tom, že zrušila konání festivalu v důsledku usnesení vlády č. 199 v návaznosti na usnesení vlády č. 203 je v rozporu se skutečností. Z webových stránek žalobkyně [webová adresa] vyplývá, že žalobkyně zrušila festival již dne 10. 3. 2020, tedy v době, kdy obě usnesení vlády ještě vůbec neexistovala! Žalobkyně žádným způsobem netvrdí ani neprokazuje příčinnou souvislost mezi prováděním krizových opatření a tvrzenou škodou. I z tohoto důvodu je tak nutné žalobu zamítnout, neboť žalobkyně neunáší své břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Ačkoli žalovaná považuje vyjádření k výši žalobkyní uplatněného ušlého zisku za nadbytečné, je zřejmé, že žalobkyně uplatňuje nárok na náhradu ušlého zisku, který odpovídá obdobné akci konané v roce 2016, tedy v roce, kdy žádné pandemie nebylo. Pokud by žalobkyni hypoteticky vznikla škoda v důsledku vlastního provádění krizových opatření a současně žalobkyně získala od státu na kompenzaci vzniklé škody přímou či nepřímou podporu (například z programu Covid - Nájemné, Covid -Kultura a dalších), je nutné tuto kompenzaci zohlednit při posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně na náhradu škody dle ustanovení § 36 krizového zákona, případně na posouzení výše náhrady. Podle odborné literatury je nabídka služeb cestovními kancelářemi ovlivněna faktory, jako jsou počasí, sezónnost, a také politická stabilita. Mezi další faktory je řazena rovněž možnost volného pohybu osob, válečné konflikty, výše důchodu či množství volného času, přírodní katastrofy, epidemie, válečné konflikty nebo i terorismus. Členové statutárního orgány žalobkyně si tak nepochybně museli a měli být vědomi, že šíření nemocí a epidemie jsou jedním z hlavních zdrojů rizik pro cestovní ruch, a měli učinit všeho, aby dopad takových rizik na podnikání žalobkyně omezili nebo zcela vyloučili. K legislativní změně jako podnikatelskému riziku se vyjádřil rovněž Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. [ústavní nález], který uzavřel, že:„ Změnu zákonných parametrů lze totiž podřadit pod jedno z podnikatelských rizik, které musí podnikatelé v rámci svých investic (obzvláště pokud se jedná o investice dlouhého časového rozsahu) akceptovat. Úkolem práva (a soudní moci) přitom nemůže být ochrana dříve očekávaného zisku, nýbrž pouze zhodnocení, zda přijatou právní úpravou nedochází v nedůvodné a neakceptovatelné míře k zásahu do vlastnických (či jiných) práv dotčených osob, což však nelze ztotožňovat s ochranou plánovaného zisku.“ Z citovaného nálezu tak vyplývá, že přijímání krizových opatření a dalších legislativních změn v souvislosti se zmírněním šíření nemoci COVID-