16 C 32/2022-33 — Obvodní soud pro Prahu 7

Žalobkyně, která se zabývá prodejem potravin (olivy, sýry, vína a další) zejména z Francie, se domáhala náhrady škody ve výši 279 280 Kč s příslušenstvím za omezení podnikání v souvislosti s krizovými opatřeními vydanými kvůli koronavirové pandemii. V období od 14. 3. 2020 do 17. 5. 2020 bylo podnikání žalobkyně omezeno na základě Usnesení Vlády České republiky přijatých podle ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění zákona č. 300/2000 Sb., a zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů. Usnesení vlády České republiky nejprve zakázala maloobchodní prodej na tržnicích, poté bylo konání farmářských a ostatních venkovních trhů a tržišť výslovně umožněno, nadále na nich ale byl vydán příkaz např.„ neprodávat potraviny výlučně určené k bezprostřední konzumaci“ a„ prodávat zboží bez možnosti ochutnávky nebo konzumace potravin“, čímž byla žalobkyně ve svém podnikání omezena. Někde v důsledku přijatých proti epidemiologických opatření nemohla prodávat vůbec. Svůj nárok žalobkyně opírá o § 36 odst. 1 krizového zákona, eventuálně o čl. 11 odst. 4 Listiny, čl. 26 odst. 1, 2 Listiny ve spojení s čl. 36 odst. 3 Listiny. Žalobkyně měla v březnu 2020 dodávat zboží např. na trhy v Brně či v Praze, dále pak např. na tyto akce: 11. 3. 2020 Zažij Balkán, 12. 3. 2020 Vítání jara na Brumlovce, 14. 3. 2020 Street food, 17. 3. 2020 Trhy na Brumlovce, Farmářské trhy v Moravanech dne 25. 4. a 23. 5. 2020. Podle názoru žalobkyně jsou dány všechny předpoklady pro vznik škody i pro její náhradu. Mezi státem vydanými krizovými opatřeními a vzniklou škodou spočívající v ušlém zisku žalobkyně je příčinná souvislost. Škodu žalobkyně vyčíslila jako rozdíl v tržbách za období od března do května 2019 (298 690 Kč), kdy žalobkyně mohla bez omezení prodávat, a období od března do května 2020 (19 410 Kč), kdy z důvodu krizových opatření prodávat na tržnicích nemohla. Žalobkyně navrhla zpracování znaleckého posudku znalcem z oboru ekonomika, který by se na základě účetní dokumentace vyjádřil k výši škody, která byla žalobkyni v důsledku krizových opatření způsobena. Žalovaná nároky uplatněné žalobkyní neuznala co do základu i výše. Z § 36 krizového zákona vyplývají předpoklady odpovědnosti státu za škodu, tyto však v projednávané věci nejsou naplněny, neboť § 36 nedopadá na krizová opatření vlády, která jsou právním předpisem. V režimu krizového zákona je nahraditelná pouze věcná škoda, nikoli ušlý zisk. Žalobkyně odvozuje výši nárokované škody od výše tržeb, kterých měla podle své úvahy hypoteticky dosáhnout v měsících březnu až květnu 2020, nikoli od očekávaného zisku, přičemž nijak nereflektuje náklady spojené se získáním produktu a jeho propagaci. Žalobkyně obchoduje mj. s trvanlivými potravinami, tudíž jí nic nebrání v tom, tyto potraviny prodat dodatečně. Srovnání tržeb navíc žalobkyně provádí z prodejů na trzích v centru Brna a v malé obci Moravany. Žalobkyně navíc nezohlednila, do jaké míry by byla její podnikatelská činnost postižena pandemií koronaviru i bez přijetí krizových opatření vlády České republiky. Mezi tvrzenou škodou a krizovými opatřeními není dána příčinná souvislost. Krizová opatření, která měla zapříčinit ušlý zisk žalobkyně, jsou adresována obecnému okruhu adresátů s celostátní působností a mají charakter právního předpisu. Ustanovení § 36 krizového zákona však cílí na náhradu škody způsobené osobám v důsledku krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétní osobě nebo skupině osob. Pojem„ věcná škoda“ podle krizového zákona je nutno vykládat jako škodu vzniklou výhradně poškozením, zničením, ztrátou nebo odcizením věci. Nejedná se tak o škodu ve smyslu obecného pojmu škody podle občanského zákoníku, která by zahrnovala jakoukoliv ztrátu na jmění, včetně ušlého zisku. Ve vztahu k části nároku není žalovaná organizační složkou státu příslušnou vystupovat jménem státu, neboť tři z celkem šesti farmářských trhů, na kterých měla žalobkyně nabízet stánkovým prodejem své zboží, byly omezeny mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví, nikoli usneseními vlády České republiky. Zástupce žalobkyně v průběhu jednání upřesnil, že náhradu škody požaduje za období od 14. 3. 2020, tedy za období, kdy bylo podnikání žalobkyně omezeno na základě krizových opatření vlády (nikoli za období, kdy bylo podnikání žalobkyně omezeno na základě Mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví). Mezi stranami není sporu o tom, že Žalobkyně je právnickou osobou, předmětem jejíž činnosti je mimo jiné prodej potravin, zejména z Francie, které dodává na trhy. Podnikání žalobkyně bylo omezeno na základě usnesení vlády ze dne 13. 3. 2020 číslo 208, ze dne 30. 4. 2020 číslo 493 a ze dne 23. 4. 2020 číslo 453. Dne 14. 9. 2020 vyzvala žalobkyně žalovanou k náhradě škody. Žalovaná se vyjádřila podáním ze dne 2. 2. 2021 a požadovanou náhradu škody nezaplatila. Soud dospěl k závěru, že nepřistoupí k zadání znaleckého posudku znalcem z oboru ekonomika, který by se měl zabývat výší způsobené škody, neboť je přesvědčen o tom, že žaloba není důvodná. Při svém rozhodnutí soud vycházel z následujícího závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně jako právnická osoba podniká v oblasti prodeje potravin na tržnicích. V roce 2020 bylo její podnikání omezeno, neboť v důsledku koronavirové pandemie stát vydával krizová opatření, která mj. zakazovala maloobchodní prodej na tržnicích. Na základě výše uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 36 odst. 1 krizového zákona platí, že stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám. Podle § 36 odst. 4 pak náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma. Podle názoru žalobkyně jí byla krizovými opatřeními vydanými státem způsobena škoda v souvislosti s omezením možnosti prodávat zboží na trzích v období od 14. 3. 2020 do 17. 5. 2020. Usnesením vlády České republiky ze dne 13. 3. 2020 č. 208 byl zakázán mj. maloobchodní prodej na tržnicích. Usnesením vlády České republiky ze dne 27. 4. 2020 č. 453 a usnesením vlády České republiky ze dne 30. 4. 2020 č. 493 byl provoz farmářských a ostatních venkovních tržišť povolen s omezeními. Stát by tak měl v souladu s § 36 krizového zákona nést odpovědnost za žalobkyni způsobenou škodu a tuto jí nahradit. S názorem žalobkyně se však soud neztotožnil, neboť stát neodpovídá za žalobkyní uplatněnou škodu. Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. [ústavní nález], uvedl, že krizová opatření přijatá podle krizového zákona mohou mít v závislosti na svém obsahu různou právní povahu, ať už se jedná o právní předpis, individuální rozhodnutí, či jiný typ zásahu. Ústavní soud v tomto rozhodnutí mimo jiné uzavřel, že v případech krizových opatření, v nichž jde o„ obecnou regulaci, která upravuje svůj předmět a subjekty definičními znaky, a vztahuje se na celé území České republiky a na neomezený počet subjektů“, mají tato krizová opatření materiálně charakter právního předpisu. Ústavní soud dále ([ústavní nález]) dospěl k závěru, že usnesení vlády ze dne 23. 3. 2020, č. 274 (které se týkalo omezení konání zasedání zastupitelstev územních samosprávních celků), není opatřením obecné povahy. Obecně totiž platí, že podle § 8 krizového zákona se rozhodnutí o krizových opatřeních uvedených v § 6 odst. 1 téhož zákona zveřejňují v hromadných informačních prostředcích a vyhlašují se stejně jako zákon. Ústavní soud navíc uvádí, že:„ akty orgánů veřejné správy, které jsou prima facie právními předpisy, neboť jsou tak označeny v příslušném zákoně, jenž zmocňuje k jejich vydání, budou vždy primárně přezkoumávány v rámci řízení o kontrole norem, ledaže by v některém z takových řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedený akt má být napříště posuzován podle svého materiálního pojetí, tedy kupříkladu jako opatření obecné povahy“. Krizový zákon výslovně nestanoví, že opatření vlády vydané podle § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona je svojí formou opatřením obecné povahy a z tohoto důvodu je zapotřebí, aby Ústavní soud přistoupil k materiálnímu hodnocení tohoto opatření vlády. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené krizové opatření se vztahuje na celé území České republiky, tudíž neobsahuje konkrétnost předmětu regulace. Věcný rozsah regulace se vztahuje na blíže neurčený počet osob, avšak věcný rozsah zůstává vymezen prostřednictvím tříd definičních znaků a nikoli výčtem jejich prvků. Navíc je úprava omezena na určitý časový úsek. Podle Ústavního soudu„ je nutné přihlédnout (právě) především k obecnosti stanoveného předmětu regulace z hlediska prostorového a věcného. Za abstraktní lze považovat i vymezení okruhu adresátů, dopadá-l