16 C 93/2021-50 — Obvodní soud pro Prahu 7

Žalobkyně, která podniká v oblasti hostinských služeb a provozuje kavárnu, se domáhala náhrady škody ve výši 565 843,13 Kč za omezení podnikání v souvislosti s krizovými opatřeními vydanými kvůli koronavirové pandemii. V období od 14. 3. 2020 do 25. 5. 2020 bylo podnikání žalobkyně omezeno na základě Usnesení Vlády České republiky přijatých podle ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění zákona č. 300/2000 Sb., a zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů a na základě Mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Usnesení vlády České republiky a Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví zakazovala mj. maloobchodní prodej a služby a přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb. Svůj nárok žalobkyně opírá o § 36 odst. 1 krizového zákona. Podle názoru žalobkyně jsou dány všechny předpoklady pro vznik škody i pro její náhradu. Mezi státem vydanými krizovými opatřeními a vzniklou škodou spočívající v ušlém zisku žalobkyně je příčinná souvislost. Kvůli přijatým opatřením byla žalobkyně povinna uzavřít provoz, čímž klesly výnosy, náklady na provoz (nájemné, ostraha, mzdové náklady, atd.) však zůstaly v téměř nezměněné výši. Žalobkyně se snažila provozovat kavárnu alespoň prostřednictvím výdejového okénka, zájem zákazníků byl však nižší. Ušlý zisk žalobkyně vyčíslila jako zisk za období od 15. 3. 2019 do 25. 5. 2019, kdy žalobkyně mohla bez omezení podnikat, mínus zisk za období od 15. 3. 2020 do 25. 5. 2020, kdy žalobkyně z důvodu krizových opatření provozovat kavárnu nemohla. Rozdíl činí částku 565 843,13 Kč, přičemž do výnosů v roce 2020 započítala žalobkyně také státem poskytnuté kompenzace. Nárok na náhradu škody uplatnila žalobkyně u žalované dne 14. 9. 2020. Žalovaná neuznává uplatněný nárok, který považuje za nedůvodný. Z § 36 krizového zákona vyplývají předpoklady odpovědnosti státu za škodu, tyto však v projednávané věci nejsou naplněny, neboť § 36 nedopadá na krizová opatření vlády, která jsou právním předpisem, ani na mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví. V režimu krizového zákona je nahraditelná pouze věcná škoda, nikoli ušlý zisk, přičemž žalobkyně ušlý zisk ani neprokázala, když uplatněný nárok na ušlý zisk je pouze hypotetický a nesprávně vyčíslený. Mezi tvrzenou škodou a krizovými a mimořádnými opatřeními není dána příčinná souvislost. Krizová a mimořádná opatření, která měla zapříčinit ušlý zisk žalobkyně, jsou adresována obecnému okruhu adresátů s celostátní působností a mají charakter právního předpisu. Ustanovení § 36 krizového zákona však cílí na náhradu škody způsobené osobám v důsledku krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétní osobě nebo skupině osob. Pojem„ věcná škoda“ podle krizového zákona je nutno vykládat jako škodu vzniklou výhradně poškozením, zničením, ztrátou nebo odcizením věci. Nejedná se tak o škodu ve smyslu obecného pojmu škody podle občanského zákoníku, která by zahrnovala jakoukoliv ztrátu na jmění, včetně ušlého zisku. Žalobkyně si ušlý zisk způsobila sama tím, že své podnikání nepřizpůsobila aktuální situaci. Žalobkyně jako podnikatelka nese podnikatelské riziko. Příčinná souvislost mezi krizovými opatřeními a tvrzeným ušlým ziskem nebyla žalobkyní tvrzena ani prokázána. Usnesením č.j. [číslo jednací], ze dne 13. 12. 2021 bylo řízení v části o zaplacení částky 255 720,51 Kč za období od 24. 3. 2020 do 23. 4. 2020, kdy bylo podnikání žalobkyně omezeno na základě Mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví, vyloučeno k samostatnému řízení, neboť v této části je podle názoru soudu dána místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2. Mezi stranami není sporu o tom, že žalobkyně je právnickou osobou, předmětem jejíž činnosti je mimo jiné provoz kavárny. Podnikání žalobkyně bylo omezeno na základě usnesení vlády České republiky. Dne 14. 9. 2020 vyzvala žalobkyně žalovanou k náhradě škody, žalovaná se vyjádřila podáním ze dne 2. 2. 2021 a požadovanou náhradu škody nezaplatila. Soud dospěl k závěru, že neprovede dokazování listinami, přiloženými k žalobě, směřujícími k prokázání výše požadované náhrady škody – ušlého zisku, ani výpisem z veřejné části živnostenského rejstříku a printscreeny obrazovky z facebookové stránky, neboť je přesvědčen o tom, že žaloba není důvodná. Při svém rozhodnutí soud vycházel z následujícího závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně jako právnická osoba, podnikala v oblasti provozu hostinských služeb a provozovala kavárnu v [část obce]. V roce 2020 bylo její podnikání omezeno, neboť v důsledku koronavirové pandemie stát vydával krizová opatření, která mj. zakazovala maloobchodní prodej a prodej služeb v provozovnách a přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb (s výjimkami, které se žalobkyně netýkají) (nesporné). Na základě výše uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 36 odst. 1 krizového zákona platí, že stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám. Podle § 36 odst. 4 pak náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma. Podle názoru žalobkyně jí byla krizovými opatřeními vydanými státem v období od 15. 3. 2020 do 23. 3. 2020 a od 24. 4. 2020 do 25. 5. 2020 (Usnesení vlády České republiky č. 211/ 2020, 215/ 2020, 453/ 2020, 454/ 2020, 493/ 2020) způsobena škoda – ušlý zisk, neboť opatření zakazovala mj. maloobchodní prodej a prodej služeb v provozovnách a přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, zásadně tedy omezila provoz kavárny. Stát by tak měl v souladu s § 36 krizového zákona nést odpovědnost za žalobkyni způsobený ušlý zisk a tento jí nahradit. S názorem žalobkyně se však soud neztotožnil, neboť stát neodpovídá za žalobkyní uplatněnou škodu spočívající v ušlém zisku. Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. [ústavní nález], uvedl, že krizová opatření přijatá podle krizového zákona mohou mít v závislosti na svém obsahu různou právní povahu, ať už se jedná o právní předpis, individuální rozhodnutí, či jiný typ zásahu. Ústavní soud v tomto rozhodnutí mimo jiné uzavřel, že v případech krizových opatření, v nichž jde o„ obecnou regulaci, která upravuje svůj předmět a subjekty definičními znaky, a vztahuje se na celé území České republiky a na neomezený počet subjektů“, mají tato krizová opatření materiálně charakter právního předpisu. Ústavní soud dále ([ústavní nález]) dospěl k závěru, že usnesení vlády ze dne 23. 3. 2020, č. 274 (které se týkalo omezení konání zasedání zastupitelstev územních samosprávních celků), není opatřením obecné povahy. Obecně totiž platí, že podle § 8 krizového zákona se rozhodnutí o krizových opatřeních uvedených v § 6 odst. 1 téhož zákona zveřejňují v hromadných informačních prostředcích a vyhlašují se stejně jako zákon. Ústavní soud navíc uvádí, že:„ akty orgánů veřejné správy, které jsou prima facie právními předpisy, neboť jsou tak označeny v příslušném zákoně, jenž zmocňuje k jejich vydání, budou vždy primárně přezkoumávány v rámci řízení o kontrole norem, ledaže by v některém z takových řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedený akt má být napříště posuzován podle svého materiálního pojetí, tedy kupříkladu jako opatření obecné povahy“. Krizový zákon výslovně nestanoví, že opatření vlády vydané podle § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona je svojí formou opatřením obecné povahy a z tohoto důvodu je zapotřebí, aby Ústavní soud přistoupil k materiálnímu hodnocení tohoto opatření vlády. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené krizové opatření se vztahuje na celé území České republiky, tudíž neobsahuje konkrétnost předmětu regulace. Věcný rozsah regulace se vztahuje na blíže neurčený počet osob, avšak věcný rozsah zůstává vymezen prostřednictvím tříd definičních znaků a nikoli výčtem jejich prvků. Navíc je úprava omezena na určitý časový úsek. Podle Ústavního soudu„ je nutné přihlédnout (právě) především k obecnosti stanoveného předmětu regulace z hlediska prostorového a věcného. Za abstraktní lze považovat i vymezení okruhu adresátů, dopadá-li na blíže neurčený počet (resp. druhové určených a všech) členů zastupitelstev územních samosprávných celků.“ Z výše uvedených důvodů tak krizová opatření nemohou být považována za opatření obecné povahy ani z formálního, ani z materiálního hlediska. Na základě uvedeného závěru o obecnosti předmětu i adresátů dospěl Ústavní soud k závěru, že„ napadené krizové opatření vlády má materiálně povahu jiného právního předpisu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy nebo ustanovení § 64 odst. 2 zákon