24 C 295/2019-53 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Žalobce se žalobou došlou Městskému soudu v Praze dne 29. 7. 2019 domáhá po žalované zaplacení částky 850 000 Kč s odůvodněním, že dne 9. 11. 2015 jako zaměstnanec [právnická osoba] [obec] utrpěl vážný pracovní úraz s komplikovaným léčením, že po roční pracovní neschopnosti byl uznán invalidním ve III. stupni, že mu žalovaná vyplatila odškodnění bolestného a ztráty na výdělku, že u odškodnění za ztížení společenského uplatnění mu vyplatila v lednu 2018 pouze 850 000 Kč, avšak dle žalobce má právo na jeho odškodnění ve dvojnásobné částce, tudíž je mu žalovaná povinna zaplatit dalších 850 000 Kč. Důvod pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobce spatřoval v tom, že do úrazu aktivně sportoval, každoročně se účastnil mistrovství [příjmení] [anonymizována tři slova] a tréninkem trávil většinu volného času, zatímco po úrazu nemůže prakticky sportovat, chodí pouze za pomoci holí a trpí stálými bolestmi a pravá noha zůstala po úrazu kratší, což žalobce omezuje v uspokojování i běžných potřeb a způsobuje mu zvýšené náklady. 2. Věc byla postoupena zdejšímu soudu z důvodu věcné nepříslušnosti Městského soudu v Praze. 3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a k věci se vyjádřila tak, že nárok uplatněný žalobou neuznává, s odůvodněním, že zaměstnavatel žalobce, [právnická osoba], [IČO], je ze zákona pojištěna pro případ vzniku odpovědnosti za pracovní úraz u žalované, avšak že vůči zaměstnanci za újmu vzniklou při pracovním úrazu odpovídá zaměstnavatel, tedy uvedená společnosti, a nikoli žalovaná. Ze zákona nevyplývá žádný přímý nárok žalobce vůči žalované, ta tedy není pasivně věcně legitimována. 4. Soud ve věci nařídil na den 16.2.2021 jednání, z něhož se žalobce omluvil, požádal o jednání v jeho nepřítomnosti. Soud proto postupoval podle ust. § 101 odst.3 o.s.ř. a vyšel z obsahu spisu a provedených důkazů. 5. Soud z níže uvedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Z posudku o invaliditě [stát. instituce] ze dne [datum] bylo zjištěno, že pokles pracovní schopnosti žalobce byl zhodnocen o 70 %. Z posudku o ztížení společenského uplatnění ze dne [datum] vypracovaného MUDr. [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že uvedený lékař ohodnotil poškození zdraví žalobce na 3 800 bodů. Z vyúčtování lékařských nákladů – náklady na léky k pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci z povolání ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobce vynaložil na doplatek na ortopedickou obuv 1 626 Kč. 6. Z dopisu žalované adresovaného [právnická osoba] ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaná sdělila uvedené společnosti, že přistoupila k odškodnění nároku poškozeného (žalobce) za ztížení společenského uplatnění ve výši 3 400 bodů. Z vyrozumívacího dopisu poškozenému k pracovnímu úrazu ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaná stanovila částku odškodnění ztížení společenského uplatnění na 850 000 Kč. 7. Z lékařských zpráv Fakultní nemocnice [obec] bylo zjištěno, že žalobce byl v letech 2018 a 2019 opakovaně ošetřen v uvedené nemocnici na traumatologické ambulanci. 8. Z výsledků [anonymizováno] závodů konaných [datum] a [datum] bylo zjištěno, že žalobce se v uvedených datech zúčastnil [anonymizováno] závodů a dokončil je. 9. Z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v [obec], oddíl C, vložka [číslo], bylo zjištěno, že [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], byla zapsána do obchodního rejstříku dne [datum] a dosud existuje. 10. Mezi stranami nebylo sporu, že žalobce utrpěl dne 9. 11. 2015 pracovní úraz, když byl zaměstnancem [právnická osoba], a že žalovaná mu zaplatila mj. částku 850 000 Kč na náhradu ztížení společenského uplatnění v souvislosti s uvedeným úrazem. 11. S ohledem na datum pracovního úrazu dne 9. 11. 2015 se zákonné pojištění zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu řídí podle § 365 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění k uvedenému datu, ustanovením § 205d zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákona č. 231/1992 Sb., zákona č. 74/1994 Sb. a zákona č. 220/2000 Sb., vyhláškou č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění vyhlášky č. 43/1995 Sb., vyhlášky č. 98/1996 Sb., vyhlášky č. 74/2000 Sb., vyhlášky č. 487/2001 Sb. a zákona č. 365/2011 Sb. (dále jen„ vyhláška č. 125/1993 Sb.“), a zákonem č. 182/2014 Sb. Podle § 13 vyhlášky č. 125/1993 Sb. platí, že pokud v ní není zákonné pojištění upraveno jinak, použijí se přiměřeně příslušná ustanovení občanského zákoníku, s ohledem na datum úrazu tedy ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). 12. Podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb. má zaměstnavatel právo, aby za něho pojišťovna příslušná podle § 1 nahradila škodu, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce. Podle § 1 odst. 2 téže vyhlášky, není-li právního nástupce zaměstnavatele, který zanikl a) před 1. lednem 1993, má poškozený právo na plnění podle § 2 za škodu poprvé ohlášenou po 31. prosinci 1992 a dosud neuhrazovanou přímo vůči [právnická osoba], b) po 31. prosinci 1992, má poškozený, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání po vzniku zákonného pojištění, právo na plnění podle § 2 přímo vůči té pojišťovně, u které byl pojištěn jeho zaměstnavatel před svým zánikem. 13. Z citovaných ustanovení vyplývá, že pojištění odpovědnosti za škodu (v terminologii nynějšího občanského zákoníku za újmu) vzniklou při pracovním úrazu je budováno na principu povinného zákonného pojištění zaměstnavatele, který má právo, aby za něj pojišťovna zaměstnanci uhradila, co by jinak byl zaměstnanci povinen uhradit sám zaměstnavatel. Jedná se tedy o právo, které svědčí zásadně pouze zaměstnavateli. Výjimkou je, když zaměstnavatel již zanikl bez právního nástupce, v takovém případě – a pouze v něm – má zaměstnanec právo na plnění přímo vůči pojišťovně. Jestliže tato výjimka není dána, neboť zaměstnavatel nezanikl, pak se může zaměstnanec domáhat náhrady újmy utrpěné v důsledku pracovního úrazu pouze vůči zaměstnavateli. 14. Jelikož v projednávané věci bylo zjištěno, že zaměstnavatel žalobce, u něhož utrpěl pracovní úraz (tedy [právnická osoba]), stále existuje, žalobci žádné přímé právo vůči žalované podle citovaných právních předpisů nevzniklo. Skutečnost, že žalovaná žalobci v minulosti odškodnění již zaplatila, s tím není v rozporu. Taková úhrada totiž představovala plnění povinnosti, kterou měla žalovaná vůči [právnická osoba], nikoli vůči žalobci. 15. S ohledem na to žaloba směřující vůči žalované není po právu, přičemž soud se nezabýval tím, zda vyplacená částka náhrady ztížení společenského uplatnění žalobce byla přiměřená, či nikoli, neboť závěr takového posouzení by na výsledku tohoto řízení nemohl nic změnit. Soud proto žalobu jako zcela nedůvodnou zamítl. 16. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), neboť žalovaná sice měla ve věci plný úspěch, avšak soud ve velmi těžké životní situaci žalobce, který se stal v důsledku vážného pracovního úrazu invalidním s dlouhým a komplikovaným léčením, shledal výjimečný důvod, pro který náhradu nákladů řízení žalované nepřiznal.