29 C 194/2025-19 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení 16 142,15 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 24. 11. 2024. Žalobkyně žalovanému poskytla úvěrový rámec ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal žalobkyni využité peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 26,28 % Kč. Žalovaný využil úvěrový rámce dne 25. 11. 2024 ve výši 15 990 Kč k nákupu zboží. Žalovaný na svůj dluh uhradil 1 700 Kč. Ke dni sepsání žalobního návrhu činil dluh žalovaného 16 142,15 Kč a sestával z jistiny ve výši 14 542,15 Kč, nákladů na vymáhání pohledávky ve výši 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč. Příslušenství představuje kapitalizovaný úrok ve výši 1 773,22 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 406,19 Kč, úrok ve výši 12 % z částky 14 542,15 Kč od 15. 7. 2025 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 16 142,15 Kč za dobu od 15. 7. 2025 do zaplacení. I přes předžalobní výzvu zaslanou žalovanému 7. 5. 2025 neuhradil žalovaný na svůj dluh ničeho.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Jelikož žalobkyně je právnickou osobou se sídlem na území Česka, ale žalovaný je státním příslušníkem Ruska, poměr mezi účastníky založený smlouvou o revolvingovém úvěru, je poměrem s mezinárodním prvkem, a proto soud nejprve posuzoval, zda má pravomoc ve věci rozhodnout a příp. jakým právním řádem se poměr účastníků řídí. Na poměry s mezinárodním prvkem dopadá režim zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“), v platném znění, kterého se však použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, či přímo použitelných ustanovení práva Evropské Unie (§ 1 a 2 ZMPS). Příslušnost či pravomoc v rámci závazkových vztahů není mezi Českou republikou a Ruskou federací upravena žádnou mezinárodní smlouvou. Podle čl. 17 odst. 1 a 18 odst. 2 Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech může být žalovaný, který je spotřebitelem, žalován pouze u soudů členského státu, na jehož území má bydliště. Žalovaný má na území České republiky své bydliště, a proto má zdejší soud pravomoc tuto věc rozhodnout. Podle čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) je rozhodným právem v této věci právo země obvyklého místa bydliště žalovaného, který je spotřebitelem, tedy české právo.4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav: Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 24. 11. 2024 soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit využitou část úvěrového rámce s úrokem ve výši 26,28 % ročně. Strany si dále sjednaly poplatek 300 Kč za každý úkon upomínání žalovaného v případě prodlení a smluvní pokutu 500 Kč za prodlení s uhrazením jednotlivé splátky. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, že žalobkyně uhradila z úvěrového rámce za žalovaného dne 25. 11. 2024 zboží v ceně 15 990 Kč. Žalovaný žalobkyni uhradil 1 700 Kč, tedy jednu splátku. Žalovaný neuhradil další tři splátky. Celkem dlužil žalovaný na jistině 14 542,15 Kč, na kapitalizovaném úroku 1 773,22 Kč a na kapitalizovaném úroku z prodlení 406,16 Kč. Z výzvy před vymáháním celého úvěru ze dne 14. 4. 2025, soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzývala k úhradě dlužné částky a poučila ho o zesplatnění celého úvěru. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 6. 5. 2025 vyplývá, že žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k úhradě. Dnem odeslání bylo 7. 5. 2025, což vyplývá z podacího archu zásilky. Žalovaný neprokázal, že by na svůj dluh uhradil něco víc, než tvrdí žalobkyně. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, z karty klienta a z úvěrové zprávy soud zjistil, že žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného.5. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: Žalovaný s žalobkyní uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. ve spojení s § 1746 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle níž byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky, které byl žalovaný povinen vrátit do sjednaného data. Žalovaný neprokázal, že by svoji povinnost splnil, tedy je povinen uhradit žalobkyni na jistině 14 514 542,15 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení nejméně se dvěma splátkami úvěru, tedy žalobkyni vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč. Žalobkyně zaslala žalovanému výzvu k plnění a oznámení o zesplatnění úvěru. Tím jí vzniklo právo na náhradu nákladů uplatnění pohledávky ve výši 600 Kč. Na úrok z prodlení má žalobkyně nárok dle § 1968 o. z., a dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Dlužná jistina se úročí sníženým úrokem ve výši 12 % ročně dle zákona o spotřebitelském úvěru.6. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je důvodný, a žalobě výrokem I. zcela vyhověl.7. Žalobkyně byla ve sporu zcela úspěšná, a proto jí soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 2 615 Kč sestávají ze soudního poplatku ve výši 800 Kč, z odměny advokáta dle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 2 vyhl. č. 177/1996 Sb. (a.t.), neboť žalobkyně vede u zdejšího soudu množství dalších řízení s obdobným předmětem sporu zahájených návrhem podaným na ustáleném vzoru a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč. Odměna činí 1 200 Kč za 3 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění, podání žaloby). Soud dále přiznal náhradu hotových výdajů po 100 Kč za úkon dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t., a náhradu DPH ve výši 315 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náklady řízení žalobkyně k rukám jejího advokáta.8. Lhůty k plnění byly stanoveny dle § 160 odst. 1 o. s. ř.