7 C 276/2020-40 — Obvodní soud pro Prahu 9

1. Žalobou ze dne 27. 10. 2020 se žalobce domáhá proti žalované vydání uren s ostatky osob, jak jsou označeny ve výroku tohoto rozsudku. Účastníci jsou sourozenci. Žalovaná byla nájemcem hrobového místa na veřejném pohřebišti v [obec], nájem hrobového místa ukončila, aniž by tento krok s žalobcem předem konzultovala nebo mu nabídla možnost nájem hrobového místa po ní převzít. V tomto hrobovém místě byly umístěny urny s ostatky společných předků obou účastníků. Tyto čtyři urny byly z hrobového místa vyzvednuty a dne 4. 11. 2019 uloženy do společného pohřebního místa, které je ve správě [územní celek]. Žalobce s tímto nesouhlasí, umístění uren předků ve společném pohřebním místě považuje za nedůstojné a chtěl by tak předkům zajistit důstojnější místo. Protože mu správa hřbitova sdělila, že urny mu mohou být vydány jen se souhlasem žalované, požádal ji dopisem ze dne 28. 11. 2019, aby mu potřebný souhlas poskytla, to však žalovaná dopisem ze dne 7. 12. 2019 odmítla, sdělila mu, že mu urny předků nevydá nikdy. 2. Podle žalobce jsou k nakládání s ostatky předků oprávněni oba účastníci jako jejich potomci a oba by tedy měli společně rozhodovat o tom, kde budou urny uloženy. Žalovaná tím, že ukončila nájem hrobového místa, aniž by o tom předem žalobce zpravila, porušila svoji povinnost dohodnout se s další oprávněnou osobou na místě uložení ostatků a žalobce nepovažuje stávající místo (městskou hromadnou/společnou hrobku) za dostatečně pietní. Vzhledem k odmítnutí žalobního nároku se tedy domáhá, aby soud svým rozhodnutím nahradil souhlas žalované, aby tak mohl ostatky předků vyzvednout a zajistit jim jiné, důstojnější místo. 3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Účastníci sporu se nestýkají od úmrtí matky [celé jméno žalované], která zesnula dne 2. 3. 2008. Žalovaná se matce zavázala obstarat veškeré záležitosti spojené jak s jejím pohřbem, tak i s následným zajištěním místa odpočinku nejen jejím, ale i komplexní péči o hrobové místo. Žalobce k tomuto nebyl spolehlivý. Žalovaná tedy zajistila pohřeb, sama jej také platila, žalobce se vůbec nepodílel ani na úhradě pohřbu, ani na úhradě hrobového místa, které si pronajala žalovaná dne 15. 3. 2010 od [územní celek]. Po celou dobu také hradila sama poplatky za pronájem. S ohledem na svůj věk a zdraví se rozhodla pro vypovězení nájmu hrobového místa a dohodla se na uložení pěti uren, které byly v předmětném hrobu, do společného pohřebního místa [územní celek] a nájem hrobového místa ukončila k 15. 10. 2019. Společné pohřební místo je zcela vyhovující a důstojné pro uložení ostatků rodičů a prarodičů, kteří v [obec] prožili celý svůj život. Uložení ostatků rodičů a prarodičů na veřejném pohřebišti [obec], jak požaduje žalobce, není řešením vůbec vhodným a navíc není dostupné ani žalobci ani žalované. Nikdo ze zesnulých k tomuto místu nemá žádnou vazbu a i zde by navíc došlo k uložení uren na veřejném pohřebišti. S žalobcem má žalovaná negativní zkušenosti, sourozenci se nestýkají a nemají tedy mezi sebou dobré vztahy. 4. Žalobce pak ve své replice rozporoval řadu tvrzení žalované a vyjádřil názor, že nejlepší by bylo, pokud by žalovaná byla ochotna souhlasit s tím, že by převzal závazky vážící se k původnímu hrobovému místu a že by zde byly urny předků přesunuty. 5. Vzhledem k osobním poměrům žalobce pak rozhodl soud o výslechu žalobce prostřednictvím dožádaného soudu v [obec]. Z výslechu provedeného tímto soudem dne 20. září 2021 soud zjistil, že žalobce má stále zájem na pronájmu hrobového místa, které by případně převedl i na svého syna, hrob předků navštěvuje cca 4× do roka, kdy navštěvuje současně i známé v [obec]. S žalobkyní nekomunikuje od roku 1982, tj. takřka 40 let. Se svými předky nikdy otázku místa a způsobu pohřbení neřešil, nikdy také z jejich stran nebylo určeno, komu by měly být jejich ostatky vydány. Pohřeb babičky zajišťoval otec účastníků, pohřeb druhé babičky matka účastníků. Když zemřel otec, byl vypravitelem pohřbu žalobce, sestra ani nepřijela. Pohřeb matky zřejmě zajišťovala sestra, která mu ale ani neřekla, že matka zemřela. O hrob se staral prostřednictvím svých kamarádů, případně jej navštěvoval cca 4× do roka při svých cestách z Moravy, má to přes 300 km daleko. Urny předků by chtěl umístit zpět do hrobového místa, respektive urnového háje v [obec], to zcela upřednostňuje. Na městském úřadu má domluveno, že by urny bylo možno vložit do původního hrobu, kde je vše neporušeno a lze je uložit na původní místo. Finanční prostředky na přemístění a zajištění místa má k dispozici. Je pravdou, že předci žili v [obec], pokud by uložení uren zde nebylo možné, uvažoval by o [obec], kde žije on i jeho syn. Pronájem hrobového místa je v jeho finančních možnostech a je k tomu ochoten. 6. S touto výpovědí pak žalovaná zásadně nesouhlasila, rozporovala ji a má za to, že uložení uren předků ve společné městské hrobce, ve městě, v kterém se většinou narodili a prožili celý život, je dostatečným a důstojným místem pro jejich uložení. 7. Ze smlouvy [číslo] o nájmu hrobového místa ze dne 15. 3. 2010 má soud za prokázané, že [územní celek] a žalovaná uzavřeli smlouvu o nájmu hrobového místa na dobu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2019 pro uložení uren a dohodli si současně roční nájemné. Dále soud zjistil z faktury [číslo] ze dne 12. 3. 2008, že žalovaná uhradila náklady na pohřeb své matky [celé jméno žalované]. 8. Z dopisu žalobce žalované ze dne 28. 11. 2019 soud zjistil, že tímto žalobce žádal žalovanou k udělení souhlasu s vyzvednutím uren předků ze společného hrobu ve veřejném pohřebišti v [obec] s tím, že tyto uloží na veřejném pohřebišti [obec] – [část obce] a ze sdělení žalované žalobci ze dne 7. 12. 2019, že s tímto zásadně nesouhlasí, souhlas mu nikdy neudělí a všechny urny zůstanou na hřbitově v [obec]. 9. Soudem zjištěný skutkový stav je dostatečně a jednoznačně zřejmý ze shora vyloženého. Ve zkratce lze zopakovat, že žalobce se domáhá nahrazení souhlasu žalované s přemístěním čtyř uren společných předků ze společného hrobového místa [územní celek] a jejich opětovného uložení do hrobového místa, které měla pronajato žalovaná a jehož pronájem v říjnu 2019 ukončila s ohledem na svůj věk a zdraví. Žalobce tvrdí, že je ochoten původní hrobové místo v urnovém háji v [obec] opět pronajmout pro svou osobu a urny předků zde uložit, případně navrhoval, že by tyty urny na důstojném místě uložil v [obec], kde nyní žije on i jeho syn, na něž by bylo možno takové místo převést. Mezi účastníky, kteří jsou sourozenci, jsou po desetiletí velmi špatné osobní vztahy, prakticky spolu vůbec nekomunikují. Žalovaná s návrhem žalobce zásadně nesouhlasí a má za to, že místo pro uložení ostatků předků je důstojné a bezproblémové. Zpochybňuje pak i faktickou možnost a schopnost žalobce se o ostatky předků řádně starat. 10. Podle ustanovení § 92 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o.z.“) platí, že nejsou-li lidské ostatky uložené na veřejném pohřebišti, má na jejich vydání právo osoba, kterou člověk před svou smrtí výslovně určil; jinak postupně jeho manžel, dítě nebo rodič a není-li žádný z nich nebo odmítnou-li ostatky převzít, převezme je jeho dědic. V daném případě je třeba vycházet zcela z této jasné právní normy. Právo na vydání ostatků vzniká v okamžiku pohřbení, tedy prakticky zpopelněním v krematoriu a jsou-li tyto ostatky uloženy na veřejném pohřebišti, právo na jejich vydání zaniká. Pouze v případě, že by byly uloženy na jiném místě, než kterým je společné hrobové místo [územní celek], by přicházelo v úvahu právo na jejich vydání dalším osobám, jak zákon stanoví. Jestliže cílem nové zákonné úpravy v občanském zákoníku bylo, aby nezůstaly ostatky, nejsou-li uloženy na veřejném pohřebišti, bezprizorní (což by mohlo vést k naložení s nimi morálně nepřijatelným nebo nedůstojným způsobem) a aby tak byla preferována ochrana veřejných mravů, pořádku a zdraví, která se realizuje pohřbíváním zemřelých na regulovaných veřejných pohřebištích, před případným zájmem pozůstalých mít ostatky zemřelého člověka u sebe, nebrání toto nijak žalobci, aby mohl vyjadřovat pietu svým rodičům stejným, jako dosavadním způsobem. Při respektování tohoto výkladu pak soudu nezbylo, než žalobu v plném rozsahu zamítnout, byť se soud snažil o nalezení kompromisu mezi účastníky, což se však pro výrazně nesmiřitelné postoje nezdařilo. 11. O povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., v platném znění. Procesně úspěšné žalované náleží paušální náhrada ve výši 300 Kč za vyjádření k žalobě ze dne 25. 11. 2020, účast při jednání soudu dne 12. 2. 2021 a reakce k výslechu žalobce dožádaným soudem zaslaná soudu dne 7. 10. 2021, celkem tedy částka 900 Kč.