10 C 133/2020-18 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný cestoval dne [datum], [datum], [datum], [datum] a dne [datum] veřejným dopravním prostředkem, jehož provozovatelem je žalobkyně, aniž se na výzvu pověřené osoby mohl prokázat platnou jízdenkou. Je tedy povinen zaplatit žalobkyni jízdné ve výši [anonymizována dvě slova] společně s přirážkou ve výši [anonymizováno] [částka] a úrokem z prodlení. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání vyslovila souhlas již v žalobě, soud ve smyslu ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda s tímto postupem rovněž souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaný na výzvu nereagoval a soud proto věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě listinných důkazů. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalovaný cestoval dne [datum] v [údaj o čase] hod. trolejbusovou linkou [číslo] dne [datum] v [údaj o čase] hodin autobusovou linkou [číslo] dne [datum] v [údaj o čase] hodin tramvajovou linkou [číslo] dne [datum] v [údaj o čase] hodin tramvajovou linkou [číslo] dne [datum] v [údaj o čase] hod. tramvajovou linkou [číslo] vždy bez platného jízdního dokladu. Je tedy povinen zaplatit žalobkyni jízdné spolu s přirážkou v celkové výši [částka]. Uplatněný nárok je po právní stránce nárokem na zaplacení jízdného podle § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“), přičemž nárok odpovídající přirážce k jízdnému byl posuzován ve smyslu ustanovení § 18a odst. 2 písm. c), odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších změn a doplnění, a ustanovení § 37 odst. 5 písm. c), odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších změn a doplnění. Jelikož jde o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má podle ustanovení § 1970 o.z. žalobkyně též právo na úrok z prodlení ve výši podle § 1, 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. S ohledem na zjištěný skutkový stav a shora citovaná zákonná ustanovení je uplatněný nárok dán, a proto bylo žalobě vyhověno. O nákladech řízení soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přiznal soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Náklady řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši [částka] a paušální náhradu výdajů za 2 úkony po [částka] podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a § 2 vyhl. č. 254/2015 Sb., tj. celkem [částka]. Soud dále uložil žalobkyni povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku v souladu s Položkou 2 odst. 2. Sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.