20 C 187/2020-67 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 20. 4. 2020 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 3 629 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 29. 2. 2016 do zaplacení a náhradu nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že pohledávku za žalovaným nabyla žalobkyně na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 14. 8. 2019 mezi [právnická osoba], [IČO] (nyní [právnická osoba]) jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Společnost [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] (nyní [právnická osoba]) získala pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek se [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], jako původním věřitelem. Žaloba je dále odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným dne 29. 1. 2016 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 3 200 Kč, žalovaný úvěr čerpal téhož dne, avšak do data splatnosti, tedy do 28. 2. 2016 úvěr nevrátil. Úvěr byl sjednán prostřednictvím internetových stránek původního věřitele [anonymizováno]. Žalovaný se zavázal uhradit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 429 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, ani přes písemnou upomínku ze dne 18. 11. 2019. 2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil. V daném případě soud postupoval dle § 115a o.s.ř., kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobkyně již v podané žalobě projevila souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, pokud jde o žalovaného, ten se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 o.s.ř. jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. 3. Z provedeného dokazování, a to smlouvy o úvěru [číslo] má soud za prokázané, že mezi spol. [právnická osoba] a žalovaným měla být uzavřena smlouva o úvěru dne [datum], na jejímž základě se právní předchůdce žalobkyně zavázal, že poskytne na účet žalovaného úvěr ve výši 3 200 Kč na dobu do 28. 2. 2016 s tím, že se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit částku 3 629 Kč. Poskytnutí úvěru ve výši 3 200 Kč má soud za prokázané z výpisu z účtu ve spojení se zprávou [právnická osoba] Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 31. 7. 2017 má soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným přešla ze [právnická osoba] na [právnická osoba], [IČO] (nyní [právnická osoba]). Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 8. 2019 a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 18. 11. 2019 soud zjistil, že [právnická osoba] (nyní [právnická osoba]) pohledávku za žalovaným postoupila žalobkyni. Z upomínky ze dne 18. 11. 2019 má soud za prokázané, že žalobkyně žalovaného o zaplacení dlužné částky vyzývala, a to ve lhůtě 3 dnů. Upomínka byla žalovanému odeslána dne téhož dne. <i>4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžení prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>5. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, žádat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení stanoví vláda nařízením [číslo] Sb.; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za sjednanou výše takto stanovená.</i> <i>6. Dle § 580 o. z. platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>7. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.</i> <i>8. Ust. § 6 a § 8 o. z. stanoví, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu, a zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.</i> <i>9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>10. Podle § 2993 o. z. stanoví, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.</i> 11. S ohledem na zjištěný skutkový stav dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni částku 3 629 Kč. Částka 429 Kč dle soudu představovala skryté ujednání o úroku a nepředstavovala poplatek, jak uváděla žalobkyně. Je tomu tak proto, že v daném případě se poplatkem dosahovalo stejného účelu jako úrokem, tedy úplaty za poskytnutí úvěru. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná jako poplatek by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Takto požadovaný nárok tedy zastírá úročení peněz, slouží toliko pouze ke generování zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu„ poplatku“ jako ujednání o úroku odporující dobrým mravům, jak bude dále popsáno. 12. Při právním posouzení sporu soud přihlédl k rozhodovací praxi [název soudu], který např. rozsudkem sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] dospěl k závěru, že obecná ustanovení občanského zákoníku, vyjádřená v hlavě I, je nutné používat vždy a musejí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Pokud věřitel požaduje úrok z úvěru nepřiměřený, tedy úrok sjednaný ve výši, která zásadně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době jeho sjednání, s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám požadovaným bankou při poskytování úvěrů či půjček v rozhodné době, pak se nejedná o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy. V tam přezkoumávané věci sjednaný úrok činil 132,44 % a tento úrok [název soudu] vyhodnotil jako úrok zcela nemravný, tedy úrok představující znaky lichvy ve smyslu ustanovení § 1796 občanského zákoníku [název soudu] dospěl k závěru, že smlouva s takovýmto úrokem je smlouvou absolutně neplatnou a zdůraznil, že věřitel by předmětnou částku dlužníkovi nepůjčil a smlouvu by neuzavřel, pokud by dlužník na jeho podmínky nepřistoupil. Uzavřel, že úvěrovou smlouvou s lichvářskými úroky je nutno posoudit dle ustanovení o bezdůvodném obohacení ve smyslu § 2991 občanského zákoníku, přičemž veškeré nároky s výjimkou nároku na vrácení jistiny musí být nedůvodné. 13. Dále soud přihlédl i k dalšímu rozhodnutí [název soudu], který ve svém rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] uvedl, že pokud účastníci v úvěrové smlouvě sjednají úrok, musí to být úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). V řešené věci byl úvěrovou smlouvou sjednán úrok ve výši 20 % měsíčně, což představuje úrok ve výši 240 % ročně. K takovému úroku [název soudu] uvedl, že ho nelze v žádném případě považovat za úrok přiměřený. [název soudu] konstatoval, že v roce 2015 – 2016 se úvěrové úroky bank pohybovaly mezi 13 a 14% ročně. Více než desetinásobná sazba věřitele je tedy jasně nepřiměřená, přičemž lze uvažovat, že nebankovní nezajištěný úvěr by mohl být posouzen jako přiměřený, pokud by bankovní sazby přesahoval o maximálně 50% [název soudu] shrnul, že věřiteli, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené úroky přesahující o více než 50% sazby bankovních úvěrů, nelze přiznat právní ochranu. Vzhledem k tomu, že [název soudu] hodnotil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou (§ 588