16 C 53/2021-16 — Okresní soud Plzeň-město

Žalobce se domáhal částky uvedené shora z důvodu vrácení poskytnuté půjčky. Soud rozhodl věc bez nařízení jednání se souhlasem účastníků podle § 115a občanského soudního řádu (OSŘ), neboť účastníci na výzvu soudu nevznesli proti tomuto zamýšlenému postupu soudu žádné námitky (§ 101 odst. 4 OSŘ). Účastníci (na straně věřitele právní předchůdce žalobců, [právnická osoba]) uzavřeli smlouvu o půjčce, podle které věřitel předal žalovanému jako dlužníkovi dne [datum] částku 16 000 Kč, smlouva [číslo]. Půjčka byla uzavřena písemnou formou a smluvní proces byl završen předáním předmětu půjčky věřitelem dlužníkovi. Ohledně úročení půjčky bylo sjednáno, že půjčka je bezúročná. Naproti tomu byl sjednán tzv. souhrnný poplatek ve výši 11 136 Kč, který měl být zaplacen vedle vrácení jistiny (16 000 Kč). Pokud jde o splatnost půjčky, bylo sjednáno, že půjčka bude vrácena do 53 týdnů, vždy částka 512 Kč týdně. Celkově tedy mělo být zaplaceno 27 136 Kč. Pokud jde o vrácení půjčky, žalobce uvedl a žalovaný nerozporoval, že vráceno bylo 14 100 Kč. Později došlo k postoupení pohledávky žalobci smlouvou ze dne [datum]. Pokud jde o právní posouzení věci, řídí se půjčka ustanoveními §§ 657-658 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zákoník). Smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu (§ 657 obč. zákoníku). Při půjčce peněžité lze dohodnout úroky (§ 658 odst. 1 obč. zákoníku). Po právní stránce soud dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli neplatnou smlouvu o půjčce, tudíž na straně žalovaného vzniklo od samého počátku bezdůvodné obohacení. V nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 uvedl Ústavní soud, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Úrok ve výši 70% za 53 týdnů je natolik extrémní, že došlo k absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem. Podle právní úpravy, účinné před 1. 1. 2014, platilo o bezdůvodném obohacení, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (§ 451 odst. 1 bývalého občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.). Bezdůvodným obohacením byl zejména majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu (odstavec 2 citovaného ust.). Rovněž byla-li smlouva zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§ 457). Splatnost bezdůvodného obohacení se řídila podle § 563 bývalého občanského zákoníku (den následující po výzvě k placení). Pokud jde o přechodné ustanovení k novelizaci účinné od 1. 1. 2014, podstatná je otázka, zda bezdůvodné obohacení vzniklo před 1. 1. 2014. V takovém případě by se podle § 3028 odst. 3 o.z. vzniklé bezdůvodné obohacení i nadále (po 1. 1. 2014) řídilo podle dosavadních předpisů. Splatnost nastala podle názoru soudu dne 11. 5. 2021, neboť žaloba byla žalovanému doručena 10. 5. 2021. Dalšího dne začal běžet úrok z prodlení podle § 1970 OZ. Žalovaný je tedy povinen vrátit žalobkyni přijatou částku 16 000 Kč, která je snížena o částku 1 900 Kč. Z hlediska rekodifikace občanského práva, provedené zákonem č. 89/2012 Sb. (tzv.„ novým“ občanským zákoníkem), lze poukázat na přechodné ustanovení § 3028 odst. 1, 3 citovaného zákona. Podle něj platí, že práva a povinnosti ze smluv uzavřených před 1. 1. 2014 se také po 1. 1. 2014 řídí dosavadními právními předpisy (a to včetně práv a povinností z porušení takových smluv). V daném případě byla předmětem období práva a povinnosti, která vznikla již před 1. 1. 2014, a to ze smlouvy uzavřené rovněž před 1. 1. 2014. Proto se nová právní úprava vůbec neuplatnila. Dle § 142 odst. 2 o.s.ř. měl žalovaný ve věci převážně úspěch, avšak náklady řízení mu nevznikly, proto mu soud ani žádné náklady nepřiznal.