16 C 65/2020-70 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se domáhala částky uvedené ve výroku shora z důvodu smlouvy ze dne [datum] o svozu odpadu žalované, a to v lokalitách [ulice], [ulice], [ulice] v [obec], přičemž za lokality [ulice] a [ulice] požadoval zaplatit za měsíce leden – červen 2020. Důvodem byla výpověď smlouvy ze strany žalované, daná 3. 3. 2020, přičemž ve smlouvě byla sjednána tříměsíční výpovědní doba. Za lokalitu [ulice] požadoval zaplatit za leden 2020, neboť se účastníci dohodli na ukončení smlouvy k 31. 1. 2020. 2. Žalovaná navrhovala zmítnutí žaloby, neboť sama žalovaná byla nucena ukončit nájemní vztahy k nemovitostem, které byly předmětem smlouvy, přičemž v rámci telefonické komunikace dala žalobkyně žalované najevo, že po faktickém ukončení užívání těchto prostor nebude již žalobkyně poskytovat žalované služby a žalovaná nebude tedy ničeho hradit, když dochází k ukončení smlouvy dohodou. 3. Soud vzal za prokázané uzavření smlouvy ze dne [datum] (v listině připojené k žalobě je datum smlouvy uveden v jejím záhlaví, nikoliv na konci), ve znění dodatků č. 1 – 5. Všechny tyto dodatky měly písemnou formu. V bodě IX/2 smlouvy byla sjednána písemná forma pro výpověď smlouvy, která byla uzavřena na dobu neurčitou, v bodě XI/2 bylo sjednáno, že veškeré změny smlouvy lze činit pouze písemnými dodatky, podepsanými oběma smluvními stranami. Ve smlouvě byla sjednána výpovědní doba 3 měsíce (bod IX/2). 4. Pokud jde o sjednanou výši úplatky ze strany žalované, bylo nesporné, že po provedených změnách v Dodatcích činilo nájemné v lokalitě [ulice] 83,33 Kč měsíčně, shodná částka platila pro lokalitu [ulice] a [ulice], když ve smlouvě byl odkaz na sazebník (ceník), jenž uváděl částku 500 Kč za 6 měsíců. Šlo o základ pro DPH. Pokud jde o platby za samotný odvoz, činily měsíční částky v lokalitě [ulice] 2 545,67 Kč měsíčně, v lokalitě [ulice] pak 1 333,33 Kč a v lokalitě [ulice] 1 303,33 Kč měsíčně, když se znovu jedná o šestinu z částek, uvedených za půlroční období v sazebníku. 5. Pro přehlednost se uvádí, že za lokalitu [ulice] a [ulice] je předmětem žaloby leden – červen 2020, za lokalitu [ulice] měsíc leden 2020. Ve smlouvě byl dále sjednán smluvní úrok z prodlení ve výši 0,05% denně. 6. Splatnost byla v bodě VI/2 smlouvy sjednána v délce 14 dnů od vystavení faktury, která je vystavena vždy za fakturační období. Bylo nesporné, že mezi stranami bylo postupně fakturováno vždy za kalendářní pololetí. 7. Dále bylo nesporné, že 23. 1. 2020 byl po předchozí telefonické a e-mailová komunikaci uzavřen dodatek ke smlouvě, kterým byl ukončen svoz v [ulice] ul. ke dni 31. 1. 2020. Z komunikace dále vyplývá snaha žalované o ukončení také ostatních dvou lokalit, přičemž žalovaná podala dokonce výpověď dne 3. 3. 2020. Žalovaná dále tvrdila a hodlala prokázat účastnickým výslechem žalované, že o předčasném ukončení ostatních dvou lokalit se účastníci dohodli telefonicky. 8. Po právní stránce soud uvádí, že účastníci uzavřeli dne 20. 10. 2015 platnou smlouvu o dílo (ve znění dodatků), přičemž tato smlouva byla ukončena ohledně [ulice] ulice dohodou k 31. 1. 2020, ohledně [anonymizována dvě slova] a [příjmení] ul. skončila výpovědí ze dne 3. 3. 2020, tj. po uplynutí dalších 3 kalendářních měsíců, tedy ke dni 30. 6. 2020 (§ 1998 o.z.). 9. Ohledně údajné telefonické dohody o tom, že ohledně lokalit [ulice] [anonymizováno], [ulice] dochází ke skončení smlouvy ke dni 31. 3. 2020, soud uvádí, že toto skutkové tvrzení je po právní stránce irelevantní. Z hlediska koncentrace řízení toto tvrzení bylo do řízení přineseno 18. 12. 2020, tj. včas. Soud však dospěl k závěru, že uvedené tvrzení, pokud by bylo prokázáno, že nemůže změnit výsledek věci, neboť takováto ústní (přesně řečeno telefonická) dohoda by byla neplatná. Důvodem by bylo nedodržení sjednané formy. Ve smlouvě účastníci sjednali výslovně, že změny smlouvy budou vždy písemné (tzv.„ dohoda o formě“). Následně se touto praxí také opakovaně důsledně řídili, když uzavřeli několik písemných dodatků. Následně také ohledně lokality [ulice] došlo pouze k telefonickému předjednání, že smlouva končí k 31. 1. 2020, avšak opět bylo důsledně postupováno potvrzením alespoň pomocí výměny e-mailových zpráv. Lze ponechat stranou otázku, zda e-mail naplňuje písemnou formu, jelikož sám žalobce podle této dohody postupoval a platby za únor a další měsíce nevymáhal. Soud tedy považuje za klíčové, že zavedená praxe stran byla důsledně vedena v souladu s „ dohodou o formě“, tj. účastníci dávali najevo, že se touto smluvenou formou hodlají řídit. Nikdy se žalobce nespokojil pouze s telefonickou dohodou. Nyní žalovaná přišla s tvrzením, že pracovnice žalobce údajně ukončila smlouvu telefonickou dohodou. Takto je totiž nutné právně posoudit shora uvedené tvrzení žalované, kdy se mělo jednat o skončení smlouvy dohodou (tedy ještě předtím, než by uplynula sjednaná tříměsíční výpovědní doba). Telefonická dohoda by tedy podle názoru soudu byla v rozporu s § 564 o.z. Z něj vyplývá, že vyžaduje-li určitou formu ujednání stran, lze obsah jednání změnit pouze v takovéto nebo přísnější formě, pokud mírnější formu ujednání stran vylučuje. 10. Přitom je podstatné, že žalovaná netvrdila, že v rámci telefonické komunikace by snad došlo ke dvěma krokům, které však právní praxe vyžaduje. V prvním kroku, tzv.„ dohodě o opuštění formy“, by se účastníci museli dohodnout, což lze i ústně nebo dokonce konkludentně, že jsou si vědomi bodu XI/2 smlouvy a mají shodné přání se od tohoto bodu odchýlit a tedy hodlají uzavřít změnu smlouvy pouhou ústní formou. Ve druhém kroku, tj. v samotné změně smlouvy, by teprve mohli ústně změnit smlouvu o dílo tak, že celá smlouva skončí ke konkrétnímu dni. Je třeba dodat, že tyto dva kroky z logiky věci bývají učiněny těsně po sobě, avšak musí oba být zřetelně přítomny. Situace je zcela obdobná jako ve věci 26 Cdo 3501/2019 (rozsudek ze dne 22. 1. 2020), kde strany v konkrétně určeném čl. 15 dohodly požadavek úředně ověřených podpisů pro dodatky ke smlouvě, následně uzavíraly dodatky písemné bez úředního ověření, vždy však alespoň odkázaly na citovaný čl. 15, daly tedy výslovně najevo, že o tomto článku ví („ dohoda o opuštění formy“). Přestože tedy opomněly ještě uvést, že se od tohoto článku odchylují, bylo zřejmé, že požadavku jsou si vědomy a všechny dodatky byly shledány platnými. V daném případě vyplývá z tvrzení žalované (č.l. 26 p.v.), že strany„ dohodu o opuštění sjednané formy“ vypustily. Pro ilustraci se uvádí, že taková dohoda by v dané situaci mohla mít podobu např. dotazu z jedné strany, zda„ to bude stačit takto telefonicky“, což by protistrana musela potvrdit, případně by obě strany musely dát najevo, že jsou si vědomy sjednané dohody o formě, anebo učinit nějaký jiný ekvivalentní projev. Zde by se totiž jednalo nejen o opuštění původně sjednané formy, nýbrž také o odchýlení od zavedené praxe písemných dodatků. Nic takového však nebylo ze strany žalované tvrzeno. – Důsledkem je tedy skutečně nedodržení sjednané formy a následná neplatnost (§ 582 odst. 1 o.z.). 11. Tato neplatnost je absolutní, není třeba se jí dovolat, neboť se uvádí, že pokud účastník dal najevo ve smlouvě, zde tedy v bodě XI/2 smlouvy, že si nepřeje měnit tuto smlouvu ústně, potom nelze spravedlivě požadovat od tohoto účastníka, aby ještě znovu učinil další samostatný projev vůle, a to námitku relativní neplatnosti změny smlouvy. – Nad rámec toho lze pak jako námitku relativní neplatnosti smlouvy (byla-li námitka nutná) posoudit také sdělení žalobkyně ze dne 11. 8. 2021 k dotazu soudu, kdy žalobkyně (prostřednictvím procesního zástupce) uvedla, že příslušná pracovnice by takovým jednáním překročila své pověření a ani přítomný procesní zástupce nemůže vyslovit s údajnou telefonickou dohodou souhlas. – Lze uzavřít, že případná telefonická dohoda o předčasném ukončení smlouvy by neměla žádné právní účinky. Za těchto okolností soud rozhodl na základě důkazů, provedených do 18. 12. 2020. Zamítl zároveň návrh na výslech žalované, kdy je třeba podtrhnout, že tento důkaz by již (vzhledem ke koncentrační zásadě) nemohl vnést nová, podrobnější tvrzení, která nejsou v řízení uvedena do 11. 8. 2021. 12. Základ nároku je tedy odůvodněn § 2610 o.z. (cena za dílo) ve spojení s příslušnými ustanoveními smlouvy. 13. Dle názoru soudu není dále správná úvaha žalované, která právo žalobkyně na paušální platby odvíjí od skutečného poskytování služeb. Dle názoru soudu je rozhodující, že výpovědní doba 3 měsíce byla sjednána svobodným projevem vůle obou účastníků. Žalobkyně po celou výpovědní dobu i nadále žalované nabízela odvoz odpadu, a tím plnila svoji část smlouvy (a jinou věcí je, že žalovaná tohoto nevyužívala). Situaci lze přirovnat k nájemci, který během končící nájemní smlouvy přestane využívat pronajatou nemovitost. Účastnice se jasně dohodly na délce výpovědní doby a žalobkyně právě díky tomu mohla své pracovněprávní otázky a zajišťování techniky plánovat s dostatečnou jistotou, protože mohla vycházet z toho, že o případném ukončení smlouvy se vždy dozví 3 měsíce