16 C 86/2021 — Okresní soud Plzeň-město

Žalobce se domáhal částky uvedené shora z důvodu vrácení poskytnuté zápůjčky. Žalovaný se nevyjádřil. Soud rozhodl věc bez nařízení jednání se souhlasem účastníků podle § 115a občanského soudního řádu (OSŘ), neboť účastníci na výzvu soudu nevznesli proti tomuto zamýšlenému postupu soudu žádné námitky (§ 101 odst. 4 OSŘ). Účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce, podle které právní předchůdce žalobce ([právnická osoba]) jako zapůjčitel předal žalovanému jako vydlužiteli dne [datum] částku 7000 Kč. Zápůjčka byla uzavřena písemnou formou a smluvní proces byl završen předáním předmětu zápůjčky zapůjčitelem vydlužiteli. Ohledně úročení zápůjčky bylo sjednáno, že zápůjčka je úročena, konkrétně mělo být vráceno během 45 týdnů celkově 12 330 Kč ve 45 splátkách po 274 Kč týdně (v žalobě nesprávně uvedeno 12 302 Kč, tedy jistina a k této ještě dalších 5 302 Kč). Pokud jde o splatnost zápůjčky, bylo sjednáno, že zápůjčka bude vrácena do 45 týdnů. Pokud jde o vrácení zápůjčky, žalobce uvedl a žalovaný nerozporoval, že vydlužitel částečně plnil, konkrétně částku 1 550 Kč. Zbývá tedy vrátit jistinu ve výši 5 450 Kč. Pokud jde o právní posouzení věci, řídí se zápůjčka ustanoveními §§ 2390 a následující občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“). - Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce (§ 2390 o.z.) - Při zápůjčce peněžité lze sjednat úroky (§ 2392 odst. 1 o.z.). Po právní stránce soud dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli neplatnou smlouvu o zápůjčce. Jelikož k jistině 7 000 Kč mělo být za dobu 45 týdnů vráceno navíc ještě 5 330 Kč, což je 76% (přibližným přepočtem ze 45 týdnů na 52 týdnů dostáváme 88% p.a.), považuje soud sjednaný úrok za neplatný. Jedná se o neplatnost absolutní, neboť zadlužování spotřebitelů tímto způsobem se v posledních letech stává hromadným společenským jevem, který ohrožuje primárně tyto spotřebitele samotné (vznik nesplatitelných závazků), avšak také jejich rodiny, zatěžuje státní rozpočet sociálními dávkami a narušuje společenskou soudržnost. Proto uvedené právní jednání zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku). V nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 uvedl Ústavní soud, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Podle právní úpravy, účinné od 1.1.2014 (občanský zákoník č. 89/2012 Sb., dále jen„ o.z.“), platí o bezdůvodném obohacení, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (§ 2991 odst. 1). Podle odstavce 2 téhož ustanovení platí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Splatnost bezdůvodného obohacení se řídí podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku (bez zbytečného odkladu po výzvě k placení). Výzvu k zaplacení dal žalobce žalovanému dne 18. 7. 2021 (č.l. 12 – doručení žaloby uložením). Splatnost nastala podle názoru soudu dne 19. 7. 2021. Dalšího dne začal běžet úrok z prodlení podle § 1970 OZ. Žalovaný je tedy povinen vrátit žalobkyni přijatou částku 7 000 Kč, která je snížena o částku 1 550 Kč. Dle § 142 odst. 2 o.s.ř. žalobce vynaložil náklady na zaplacení soudního poplatku 800 Kč, odměny 3 x 300 Kč (§ 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tři paušály po 100 Kč a 21% DPH, celkem 2 252 Kč. Z tohoto žalobci přísluší 135 Kč, tedy 6%, jelikož úspěch žalobce byl 53% a jeho neúspěch byl 47%. Úspěch je počítán jako podíl 5 450 Kč proti celkově požadované částce jistiny 10 247,63 Kč.