16 C 94/2021-30 — Okresní soud Plzeň-město

Žalobce se domáhal částky uvedené shora z důvodu vrácení poskytnuté půjčky. Soud rozhodl věc bez nařízení jednání se souhlasem účastníků podle § 115a občanského soudního řádu (OSŘ), neboť účastníci na výzvu soudu nevznesli proti tomuto zamýšlenému postupu soudu žádné námitky (§ 101 odst. 4 OSŘ). Účastníci (na straně věřitele to byl [právnická osoba], který následně [datum] postoupil pohledávku žalobci) uzavřeli smlouvu o půjčce, podle které věřitel předal žalovanému jako dlužníkovi dne [datum] částku 4 000 Kč. Půjčka byla uzavřena písemnou formou a smluvní proces byl završen předáním předmětu půjčky věřitelem dlužníkovi. Ohledně úročení půjčky bylo sjednáno, že půjčka je úročena celkem částkou 2 560 Kč (úrok). Pokud jde o splatnost půjčky, bylo sjednáno, že půjčka bude vrácena ve 40 týdenních splátkách po 164 Kč. Pokud jde o vrácení půjčky, žalobce uvedl a žalovaný nerozporoval, že vrácena byla pouze částka 2 600 Kč. Pokud jde o právní posouzení věci, řídí se půjčka ustanoveními §§ 657-658 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zákoník). Smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu (§ 657 obč. zákoníku). Při půjčce peněžité lze dohodnout úroky (§ 658 odst. 1 obč. zákoníku). Po právní stránce soud dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli neplatnou smlouvu o půjčce. Úrok dosahující ve vztahu k jistině 64% za dobu kratší než 1 rok považuje soud za neplatný – excesivní. Jedná se o neplatnost absolutní, neboť zadlužování spotřebitelů tímto způsobem se v posledních letech stává hromadným společenským jevem, který ohrožuje primárně tyto spotřebitele samotné (vznik nesplatitelných závazků), avšak také jejich rodiny, zatěžuje státní rozpočet sociálními dávkami a narušuje společenskou soudržnost. Alternativně lze dovodit, že se jedná o právní úkon v rozporu s dobrými mravy a takové právo nelze vykonat (§ 3 obč. zák. č. 40/1964 Sb.). Podle právní úpravy, účinné před 1. 1. 2014, platilo o bezdůvodném obohacení, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (§ 451 odst. 1 bývalého občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.). Bezdůvodným obohacením byl zejména majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu (odstavec 2 citovaného ust.). Rovněž byla-li smlouva zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§ 457). Splatnost bezdůvodného obohacení se řídila podle § 563 bývalého občanského zákoníku (den následující po výzvě k placení). Pokud jde o přechodné ustanovení k novelizaci účinné od 1. 1. 2014, podstatná je otázka, zda bezdůvodné obohacení vzniklo před 1. 1. 2014. V takovém případě by se podle § 3028 odst. 3 o.z. vzniklé bezdůvodné obohacení i nadále (po 1. 1. 2014) řídilo podle dosavadních předpisů. Výzvu k zaplacení dal žalobce žalovanému dne 9. 8. 2021 doručením žaloby. Splatnost nastala podle názoru soudu dne 10. 8. 2021. Dalšího dne začal běžet úrok z prodlení. Žalovaný je tedy povinen vrátit žalobci přijatou částku 4 000 Kč, která je snížena o částku 2 600 Kč. Dle § 142 odst. 2 o.s.ř. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.