16 C 99/2020-18 — Okresní soud Plzeň-město

Žalobce se domáhal vrácení půjčky. Žalovaná se nevyjádřila. Se souhlasem účastníků soud podle § 115a občanského soudního řádu (OSŘ) rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci ve stanovené lhůtě na výzvu soudu nevznesli proti takovému postupu soudu žádné námitky. Soud zjistil tento skutkový stav: Právní předchůdce žalobce, [právnická osoba], uzavřel se žalovanou dne [datum] smlouvu o půjčce a předal žalované částku [částka] v hotovosti; žalovaná se zavázala, vrátit žalobci během 60 týdnů jednak jistinu ve výši [částka] a dále tzv. souhrnný poplatek, fakticky tedy smluvní úrok, ve výši 8 360 Kč. Žalovaná ve skutečnosti vrátila pouze částku 4 738 Kč. Žalobce se původně domáhal zaplacení částky 10 000 Kč, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. července 2015 do zaplacení, jakož i zákonného úroku ve výši 3622 Kč. Následně žalobce podáním ze dne 16. 12. 2020 žalobu vzal částečně zpět, domáhal se tedy pouze vydání rozsudku ve znění patrném z výrokové části shora. V případě smlouvy o půjčce, došlo-li ke sjednání nepřiměřeně vysokého úroku, nastávala dle rozhodné právní úpravy absolutní neplatnost smlouvy pro rozpor se zákonem. Nastalo tedy i v daném případě bezdůvodné obohacení na straně žalované (úrok 84% za 60 týdnů). Podle právní úpravy, účinné před 1. 1. 2014, platilo o bezdůvodném obohacení, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (§ 451 odst. 1 bývalého občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.). Bezdůvodným obohacením byl zejména majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu (odstavec 2 citovaného ust.). Rovněž byla-li smlouva zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§ 457). Splatnost bezdůvodného obohacení se řídila podle § 563 bývalého občanského zákoníku (den následující po výzvě k placení). Pokud jde o přechodné ustanovení ke dni 1. 1. 2014, podstatná je otázka, zda bezdůvodné obohacení vzniklo před 1. 1. 2014. V takovém případě by se podle § 3028 odst. 3 tzv. nového OZ vzniklé bezdůvodné obohacení i nadále (po 1. 1. 2014) řídilo podle dosavadních předpisů, což je i případ předmětného právního vztahu. Soud má tedy za to, že na straně žalované vzniklo nejprve bezdůvodného obohacení ve výši 10 000 Kč, z čehož žalovaná vydala částečně bezdůvodné obohacení do výše 4 738 Kč. Ve zbytku, tedy ohledně rozdílu mezi oběma těmito částkami, má žalobce i nadále právo na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobce se rozhodl požadovat pouze částku 3992,52 Kč. Tato částka nepřesahuje zůstatek bezdůvodného obohacení, proto soud žalobě v této podobě vyhověl, ať již se žalobce rozhodl omezit svůj žalobní petit z jakéhokoliv důvodu. Žalovaná částka (po částečném zpětvzetí ze dne 16. prosince 2020) totiž nepřesahuje částku dlužnou. Žalobce ovšem neuváděl, že důvodem pro částečné zpětvzetí žaloby je částečné zaplacení dluhu, a nelze tedy hovořit o tom, že v rozsahu částečného zpětvzetí by procesní zavinění bylo na straně žalované, nýbrž toto procesní slovy zůstává na straně žalobce. Ve věci tedy byla převážně úspěšná žalovaná, a proto soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.