16 C 99/2021-12 — Okresní soud Plzeň-město

Žalobce se domáhal vrácení úvěru. Žalovaný uvedl, že mu není známo nic o jeho smluvním vztahu k žalobci, z tohoto důvodu neví, co„ provedl“, poukázal na svůj pokročilý věk. Prosí o objasnění věci. Na to reagoval žalobce tak, že částku jeho právní předchůdce poukázal na účet č. [bankovní účet], navrhuje z opatrnosti prověřit jméno majitele uvedeného účtu. Se souhlasem účastníků soud podle § 115a občanského soudního řádu (o.s.ř.) rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci ve stanovené lhůtě na výzvu soudu nevznesli proti takovému postupu soudu žádné námitky. Soud zjistil tento skutkový stav: Právní předchůdce žalobců ([právnická osoba]) a žalovaný uzavřeli [datum] neplatnou úvěrovou smlouvu [číslo] doplněnou pak [datum]. Je tedy třeba předeslat, že žalovaný vstoupil do obchodního vztahu s uvedenou společností, která poté postoupila pohledávku žalobci s účinností k [datum]. Žalobce předložil výpis z účtu, kde [datum] došla částka 0,01 Kč z účtu číslo [bankovní účet], [variabilní symbol], kde majitelem účtu je„ [celé jméno žalovaného]“, soud tedy nemá pochybnosti o tom, že žalovaný uzavřel smlouvu a následně pak obdržel ve dvou částkách celkem 25 000 Kč, jak rovněž prokázáno výpisy z účtu. Byla předložena smlouva (v důsledku shora popsaného mechanizmu nebyla podepsána), kde je uvedena splatnost 26. 12. 2018 a RPSN 3109%, jelikož vráceno mělo být 29 466 Kč. Zároveň bylo zjištěno ze žaloby, že finanční částka shora uvedené jistiny musela být zaplacena, neboť podle názoru žalobce činila nesplacená jistina pouze 2 966 Kč, přičemž žalobce sice neuvádí, kolik přesně bylo do dne postoupení zaplaceno, avšak následně po dni postoupení pohledávky ještě bylo zaplaceno 1 000 Kč (2. 12. 2020) a znovu 1 000 Kč (28. 12. 2020). S ohledem na shora uvedené se jednalo o zcela excesivní sjednanou úrokovou sazbu s důsledkem neplatnosti. Pokud jde o právní posouzení věci, podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se smlouvou o úvěru zavazuje úvěrující, že na požádání úvěrovaného a v jeho prospěch poskytne peněžní prostředky do určité částky. Úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. V nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 uvedl totiž Ústavní soud, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. … Běžný klient úvěrové společnosti totiž nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Pokud jde o právní úpravu bezdůvodného obohacení (úprava účinná od 1.1.2014), občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) uvádí v § 2991 odst. 1, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení platí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Splatnost bezdůvodného obohacení se řídí podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku (bez zbytečného odkladu po výzvě k placení). Žalovaný by byl tedy povinen vrátit žalobkyni přijatou částku 25 000 Kč, která je však snížena o částku zaplacenou žalovaným, která nesporně převyšuje částku 25 000 Kč. Proto soud žalobu zamítl. Dle § 142 odst. 1 o.s.ř. by měl žalovaný právo na náhradu nákladů řízení. Tato náklady však nepožadoval.