20 C 315/2020-29 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 7 875 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila žalobkyně tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] s žalobkyní smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 4 500 Kč, které byly žalovanému zaslány na bankovní účet téhož dne. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 1 125 Kč. Jistina a Poplatek byly splatné dne 30. 5. 2017, žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas. Ke dni podání návrhu na vydání EPR žalovaný na svůj dluh uhradila 2 000 Kč, kterou žalobkyně započetla na úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Zbytek dluhu neuhradil ani poté, co byla vyzvána k jejímu zaplacení předžalobní výzvou. Dále se žalobkyně domáhá zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 250 Kč 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřil. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobkyně již v podané žalobě projevila souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, pokud jde o žalovaného, tento se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. 3. Z žalobkyní předložených listinných důkazů má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému částku 4 500 Kč za poplatek ve výši 1 125 Kč. Termín splatnosti zápůjčky byl stanoven na 30. 5.2017 RPSN činí 22 711 %. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky, které popisují způsob uzavření rámcové smlouvy a článek [anonymizováno], na jehož základě započetla žalobkyně částku 2 000 Kč na zaplacení účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného. Ve stejném ustanovení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení v případě prodlení žalované s plněním jejího závazku. Upomínkou ze dne 6. 6. 2017 byl žalovaný vyzván k úhradě částky 7 377 Kč do 11. 6. 2017. Předžalobní výzvou ze dne 24. 1. 2020 byl žalovaný vyzván zástupkyní žalobkyně k zaplacení dlužné částky. Předžalobní výzva byla téhož dne podána k poštovní přepravě <i>4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžení prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>5. Podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>6. Podle § 2993 o. z. stanoví, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.</i> 7. S ohledem na zjištěný skutkový stav dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Pokud jde o úrok z úvěru, který měl činit 0 %, jak je uvedeno v čl. 1 smlouvy, pak soud k tomuto uvádí, že úvěr nebyl poskytnut za úrok ve výši 0 %, ale za úrok ve výši 1 125 Kč na 16 dní, neboť žalovaný se zavázala vrátit žalobkyni částku 5 625 Kč s RPSN ve výši 22 711 %. Částka 1 125 Kč dle soudu představovala skryté ujednání o úroku a nepředstavovala poplatek, jak uváděla žalobkyně. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální označení poplatku tak, aby smlouva vypadala příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobkyní poskytovaných služeb. Žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná jako poplatek by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Za zjištěného skutkového stavu je podle soudu celé rozčlenění na úrok a„ poplatek“ ryze formální a celá částka poplatku představuje právě úrok, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný poplatek tedy zastírá úročení peněz a slouží toliko pouze ke generování zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu„ poplatku“ jako ujednání o úroku odporující dobrým mravům, jak bude dále popsáno. 8. Při právním posouzení sporu soud přihlédl k rozhodovací praxi [název soudu], zejména k rozsudkům sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka] a dospěl k závěru, že žalovaný nárok žalobkyně je důvodný toliko zčásti. Úvěrovou smlouvou měl být sjednán roční úvěrový úrok ve výši 608 %. Takový úrok soud posoudil jako úrok nemravný a lichvářský. Ujednání o takovém úvěrovém úroku je podle § 580 o. z. s odkazem na § 6 a § 8 o. z. neplatné, protože se příčí dobrým mravům, přičemž k této neplatnosti soud musí přihlédnout podle § 588 o. z. i bez návrhu. Je naprosto zřejmé, že takto ujednaný úvěrový úrok více než třicetinásobně překračuje průměrné úrokové sazby bank. Takový úrok jednoznačně podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Posoudil-li nadřízený soud jako lichvářský úrok 240 % ročně v období let 2015 – 2016, kdy se úroky pohybovaly mezi 13 a 14 % ročně, pak musí být lichvářským i roční úrok 608 % vztahující se k období května roku 2017, ve kterém průměrná úroková sazba pro obdobné úvěry činila 19,84 % ročně (www.cnb.cz). Z tohoto důvodu posoudil zdejší soud smlouvu o úvěru uzavřenou účastníky řízení jako absolutně neplatnou podle § 588 o.z., přičemž nároky z ní vzniklé se opírají o bezdůvodné obohacení podle § 2991 o.z. Žalovanému proto vznikla povinnost vydat žalobkyni předmět bezdůvodného obohacení, tedy částku 2 500 Kč, když na poskytnutou částku 4 500 Kč uhradil částku 2 000 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 o. z., jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že z obsahu spisu bylo zjištěno, že poprvé byl žalovaný vyzván žalobkyní k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 6. 6. 2017, a to do 11. 6. 2017. Jelikož žalovaný předmět bezdůvodného obohacení nevydal, dostal se od 12. 6. 2017 do prodlení s plněním svého peněžitého závazku. Žalovanému vznikla tedy dnem 12. 6. 2017 povinnost částku 4 500 Kč žalobkyni zaplatit. Jelikož zaplatil pouze částku 2 000 Kč, uložil soud žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od prvního dne prodlení do zaplacení (výrok I. rozsudku). Pokud se žalobkyně domáhala příslušenství od data dřívějšího, byla žaloba s ohledem na výše uvedené skutečnosti, co do příslušenství zčásti zamítnuta (výrok II. tohoto rozsudku). Pokud jde o nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, pak soud v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok II. rozsudku), protože nárok opíral o neplatnou úvěrovou smlouvu, jak je výše vysvětleno. Ze stejného důvodu nemohla žalobkyně žalovaným zaplacenou částku 2 000 Kč započítat na náklady spojené s upomínáním. Proto soud o tuto částku ponížil částku bezdůvodného obohacení, na kterou měla být správně započtena. 9. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když žalovanému, který byl ve věci převážně úspěšný náklady řízení nevznikly. 10. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1, část věty před středníkem o.s.ř., žalovanému bylo uloženo splnit veškeré povinnosti dle tohoto rozsudku v běžné třídenní lhůtě.