16 C 135/2021-17 — Okresní soud Plzeň-město

Žalobce se domáhal vrácení úvěru. Žalovaná se nevyjádřila. Se souhlasem účastníků soud podle § 115a občanského soudního řádu (OSŘ) rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci ve stanovené lhůtě na výzvu soudu nevznesli proti takovému postupu soudu žádné námitky. Soud zjistil tento skutkový stav: Účastníci uzavřeli dne [datum] úvěr ve výši 12 000 Kč, přičemž tuto částku žalobce poukázal žalované převodem na její účet. Byla sjednána splatnost do [datum] (tj. 13 dnů) a smluvní úrok 240 Kč denně, tj. 2% z jistiny denně, tedy celkově částkou 3.360 Kč. Úrok byl ve smlouvě označen jako„ poplatek za poskytnutí úvěru“, což posouzeno dle obsahu je smluvní úrok (jakožto odměna za přenechání peněz na dočasnou dobu). Následně však žalovaná zaplatila pouze 6 700 Kč. Pokud jde o právní posouzení věci, podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se smlouvou o úvěru zavazuje úvěrující, že na požádání úvěrovaného a v jeho prospěch poskytne peněžní prostředky do určité částky. Úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Nárok na vrácení jistiny je upraven § 2399 odst. 1 občanského zákoníku Smluvní úroky, tj. úroky z úvěru, jsou upraveny v § 1803 - § 1806, § 2395 občanského zákoníku. Povinnost platit úrok z prodlení vyplývá z § 1970, který odkazuje, v případě nesjednání úrokové sazby ve smlouvě, na zákonnou sazbu, určenou předpisy práva občanského ve smyslu nařízení vlády č. 351/2013 Sb. V nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 uvedl Ústavní soud, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. … Běžný klient úvěrové společnosti totiž nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Přitom ve vztazích podnikatelů navzájem se dovozuje zcela obdobný závěr z ust. § 433 odst. 1 OZ. Sjednaný úrok činil 2% denně, tj. (i při odhlédnutí od účinků složeného úročení) asi 730 % p.a., což je sazba zjevně excesivní. Z těchto důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná a je třeba přiznat vzniklé bezdůvodné obohacení. Občanský zákoník č. 89/2012 Sb., účinný od 1. 1. 2014 (tzv. nový občanský zákoník, dále jen o.z.), uvádí v § 2991 odst. 1, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí (mimo jiné) ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Splatnost bezdůvodného obohacení se řídí podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku (bez zbytečného odkladu po výzvě k placení). Výzvu k zaplacení dal žalobce žalované dne 11. 11. 2020. Splatnost nastala podle názoru soudu dne 12. 11. 2020. Dalšího dne začal běžet úrok z prodlení podle § 1970 OZ. Žalovaná je tedy povinna, vrátit žalobci přijatou částku 12.000 Kč, která je snížena o částku 6 700 Kč. Dle § 142 odst. 2 o.s.ř. soud žalobci přiznal částečnou náhradu nákladů řízení. Tyto náklady zahrnují jednak soudní poplatek ve výši 400 Kč. Dále odměnu zástupce žalobce podle § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 3krát 200 Kč (převzetí věci, upomínka, žaloba) při základu odměny do 10 000 Kč. Dále 3 režijní paušály po 100 Kč. K tomu 21% DPH. Celkem tedy 1 489 Kč. Přitom však procesní úspěch byl na straně obou účastníků; žaloba zněla na 8 660 Kč a byla úspěšná ohledně 5 300 Kč, což je 61 %. Žalovaná měla úspěch co do 39 %. Proto žalobci náleží 22 % z částky 1 489 Kč, což je 333 Kč.