16 C 89/2020 — Okresní soud Plzeň-město

Žalobce se domáhal částky uvedené shora z důvodu vrácení poskytnuté zápůjčky. Žalovaný se nevyjádřil. Soud rozhodl věc bez nařízení jednání se souhlasem účastníků podle § 115a občanského soudního řádu (OSŘ), neboť účastníci na výzvu soudu nevznesli proti tomuto zamýšlenému postupu soudu žádné námitky (§ 101 odst. 4 OSŘ). Právní předchůdce žalobce, a to [právnická osoba], [IČO], a žalovaný, uzavřeli spolu smlouvu o zápůjčce, podle které výše uvedený zapůjčitel předal žalovanému jakožto vydlužiteli dne [datum] částku 7 000 Kč. Zápůjčka byla uzavřena písemnou formou a smluvní proces byl završen předáním předmětu zápůjčky zapůjčitelem vydlužiteli. Ohledně úročení zápůjčky bylo sjednáno, že zápůjčka je úročena, konkrétně byla uvedena úroková míra 19,98 % p.a. (k tomu viz ještě níže). Pokud jde o splatnost zápůjčky, bylo sjednáno, že zápůjčka bude vrácena do 60 týdnů, a to v pravidelných týdenních splátkách po 215 Kč. Celkově tedy mělo být vráceno (nad rámec zapůjčené jistiny) navíc ještě 5 852 Kč, přičemž poslední splátka by byla dle smlouvy uhrazena [datum]. Přitom právě tuto částku (5 842 Kč) soud považuje – posouzeno podle obsahu – za smluvní úrok, tj. odměnu za poskytnutí financí. Pokud jde o vrácení zápůjčky, žalobce uvedl a žalovaný nerozporoval, že vydlužitel částečně plnil, konkrétně vyplývá ze žaloby, že v době před postoupením pohledávky bylo na předmětnou pohledávku částečně hrazeno celkem 6 000 Kč, k tomu viz bod II. žaloby, následně po dni postoupení ([datum] došlo k uzavření postupní smlouvy z původního zapůjčitele na žalobce) bylo ještě zaplaceno dalších 2 500 Kč, konkrétně v období počínaje 22. 6. 2018 a konče 22. 10. 2018 Celkem tedy bylo uhrazeno 8 500 Kč. Pokud jde o právní posouzení věci, řídí se zápůjčka ustanoveními §§ 2390 a následující občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“). - Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce (§ 2390 o.z.) - Při zápůjčce peněžité lze sjednat úroky (§ 2392 odst. 1 o.z.). Po právní stránce soud dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli neplatnou smlouvu o zápůjčce. Jelikož k jistině mělo být za dobu 60 týdnů vráceno navíc ještě 5 852 Kč, což je 84%, považuje soud sjednaný úrok za neplatný (excesivní úroková sazba). Přibližný výpočet na dobu jednoho roku (84% krát 52/60), který navíc vychází ve prospěch žalobce z předpokladu, že všechny splátky by žalovaný měl zaplatit jednorázově až na konci roku, by vedl k úrokové sazbě 72 % ročně. Jedná se o neplatnost absolutní, neboť zadlužování spotřebitelů tímto způsobem se v posledních letech stává hromadným společenským jevem, který ohrožuje primárně tyto spotřebitele samotné (vznik nesplatitelných závazků), avšak také jejich rodiny, zatěžuje státní rozpočet sociálními dávkami a narušuje společenskou soudržnost. Proto uvedené právní jednání zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku). V nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 uvedl Ústavní soud, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. … Běžný klient úvěrové společnosti totiž nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Poznamenává se, že ujednání o výši úroku představuje ujednání o ceně (§ 1813 o.z.), a proto na ně ve spotřebitelském vztahu nedopadají obecné zásady obsažené v § 1814 o.z. (tyto zásady stanoví neplatnost ujednání, zakládajících významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele; k takovým ujednáním se pak podle § 1815 přihlíží, jen pokud se jej sám spotřebitel dovolá). Avšak ve smyslu § 1811 odst. 1 o.z. musí být veškerá smluvní ujednání ve spotřebitelské smlouvě jasná a srozumitelná. Tento požadavek nesplňuje ujednání, které celkový faktický úrok formálně rozčleňuje do několika položek a z nich pouze část označuje jako úrok. Podle právní úpravy, účinné od 1.1.2014 (občanský zákoník č. 89/2012 Sb., dále jen„ o.z.“), platí o bezdůvodném obohacení, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (§ 2991 odst. 1). Podle odstavce 2 téhož ustanovení platí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Splatnost bezdůvodného obohacení se řídí podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku (bez zbytečného odkladu po výzvě k placení). Pokud jde o přechodné ustanovení k novelizaci účinné od 1. 1. 2014, podstatná je otázka, zda bezdůvodné obohacení vzniklo před 1. 1. 2014. V takovém případě by se podle § 3028 odst. 3 o.z. vzniklé bezdůvodné obohacení i nadále (po 1. 1. 2014) řídilo podle dosavadních předpisů. Žalovaný by tedy byl povinen vrátit žalobci přijatou částku 7 000 Kč, která by však byla snížena o částku 8 500 Kč, jinak řečeno vzniklé bezdůvodné obohacení již bylo dříve vráceno, přičemž z bezdůvodného obohacení v té době ještě nezačal běžet úrok z prodlení, který byl spuštěn teprve doručením žaloby žalovanému (vhozením do poštovní schránky dne 21. 8. 2020). Dle § 142 odst. 1 o.s.ř. by měl žalovaný právo na náhradu nákladů řízení, žádnému však nevznikly.