36 C 428/2022-40 — Okresní soud Plzeň-město

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 1 641,23 Kč se zákonným úrokem z prodlení v kapitalizované výši 134,91 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 64 Kč, a to s odůvodněním, že žalovaná se stala držitelem televizního přijímače, čímž jí ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Tuto svou povinnost žalovaná splnila dne 1. 5. 2009 a dle zákonné úpravy se tak žalovaná stala poplatníkem televizního poplatku. Žalovaná nedostála své zákonné poplatkové povinnosti, když nezaplatila měsíční televizní poplatky po 135 Kč za období počínaje měsícem květnem 2021 a konče měsícem květnem 2022 včetně, a dluží ke dni podání žaloby na jistině dluhu částku 1 641,23 Kč (tj. 12 měsíců x 135 Kč + 21,23 Kč za měsíc květen 2021 po odečtení částečné platby) a na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení částku 134,91 Kč z titulu prodlení žalované s úhradou televizních poplatků požadovaném do dne vyhotovení žaloby (do 14. 10. 2022). Žalobce jako příslušenství pohledávky uplatnil také 64 Kč jako náklady spojené s uplatněním pohledávky, vyplývající z objednávky od společnosti [právnická osoba] 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Soud v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. ve věci rozhodl bez nařízení ústního jednání (k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili), neboť bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů a účastníci s takovým postupem soudu (bez nařízení ústního jednání) souhlasili – žalobce výslovně v žalobě a u žalované došlo k projevu souhlasu marným uplynutím lhůty podle § 101 odst. 4 o. s. ř. na základě výzvy soudu. 4. Soud má v dané věci za zjištěné, že žalovaná se přihlásila jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence na adrese [adresa], a to v květnu 2009, jak vyplývá z potvrzení [anonymizováno] a potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků. Žalovaná svoji povinnost platit televizní poplatky řádně neplnila a za období od května 2021 a konče měsícem květnem 2022 včetně nehradila měsíčně vždy částku 135 Kč (vyjma května 2021, kdy je požadováno 21,23 Kč po odečtení částečné platby), celkem tak ke dni podání žalobního návrhu dlužila žalobci na televizních poplatcích částku 1 641,23 Kč (výpis detailu dluhu). Žalovaná, ačkoliv o úhradu dlužné částky byla žalobcem prostřednictvím společnosti [právnická osoba], vyzývána, tuto částku do dnešního dne nezaplatila (objednávka u [příjmení] [příjmení], výzva žalobce ze dne 6. 6. 2022). <i>5. Podle § 2 odst. 2 zák. č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v platném znění, se televizní poplatek platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu. Dle § 3 odst. 2 shora citovaného zákona je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Dle § 6 shora citovaného zákona činí měsíční výše televizního poplatku 135 Kč. Dle § 8 odst. 2 shora citovaného zákona je poplatník povinen oznámit provozovateli vysílání ze zákona, popřípadě pověřené osobě, že se stal poplatníkem, a to do 15 dnů ode dne, kdy se jím stal.</i> <i>6. Podle § 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.</i> 7. V dané právní věci má soud za zjištěné listinnými důkazy žalobce (přihláškou poplatníka, výzvou k plnění), že se žalovaná stala poplatníkem televizního poplatku za výše uvedené období, aniž poplatek zaplatila. Žalovaná byla žalobcem vyzvána k zaplacení dlužného poplatku, aniž by na výzvu reagovala. Soud má tedy za zjištěné, že žalovaná dluží žalobci měsíční televizní poplatky po 135 Kč za období počínaje měsícem květnem 2021 a konče měsícem květnem 2022 včetně, tedy žalovanou částku 1 641,23 Kč (za květen 2021 žalobce uplatnil jen částku 21,23 Kč). Žalovaná se vždy od 16. dne příslušného kalendářního měsíce, za který dluží poplatek ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku, ocitla v prodlení se zaplacením dlužné částky, proto soud shledal oprávněným nárok žalobce včetně příslušenství žalované jistiny, a to ve formě zákonného úroku z prodlení, jehož výše odpovídá úpravě obsažené ve vládním nařízení č. 351/2013 Sb. v platném znění. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobci 1 641,23 Kč se zákonným úrokem z prodlení v kapitalizované výši za období od prvního dne prodlení každé jednotlivé dlužné částky do 14. 10. 2022 odpovídající částce 134,91 Kč, jakož i částku ve výši 64 Kč představující účelně vynaložené náklady spojené s uplatněním pohledávky, kterou soud posoudil optikou ust. § 513 občanského zákoníku jako příslušenství pohledávky. 8. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce byl ve věci úspěšný a přísluší mu náhrada účelně vynaložených nákladů řízení v plné výši. Přestože byl žalobce zastoupen v řízení advokátem, nepovažoval soud tyto náklady za účelně vynaložené, když žalobce je právnickou osobou vybavenou samostatným právním úsekem, a je tedy personálně i materiálně vybaven k tomu, aby sám uplatňoval nároky z titulu nezaplacených televizních poplatků, aniž by (byť relativně dočasně) odčerpával zdroje svých příjmů, kterými jsou převážně právě televizní poplatky. Soud v tomto smyslu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, v němž Ústavní soud konstatoval, že„ náhrada nákladů řízení podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 484/2000 Sb. (pozn. byla zrušena nálezem Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., nyní je třeba aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb., advokátní tarif) … je přiznávána úspěšnému účastníku řízení; v právě projednávaném případě tedy jde - alespoň z účetního hlediska - o výnos v rozpočtu [anonymizováno]. Nicméně ani tato skutečnost nemůže konvenovat podstatě a smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., které hovoří o nákladech potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva. I kdyby náhrada nákladů řízení přiznaná podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. byla skutečně výnosem rozpočtu [anonymizováno] (a zde tedy zůstává otevřená otázka stimulů s [anonymizována dvě slova] spolupracující advokátní kanceláře), nelze takovýto postup [anonymizováno] považovat za konvenující principům spravedlnosti, jež by se právě televize měla snažit při všech svých činnostech (správu a vymáhání televizních poplatků nevyjímaje) naplňovat. Pokud totiž agendu televizních poplatků sama spravuje - což plyne jak z citované výroční zprávy o hospodaření, tak i z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově (srov. č. l. 9 - 11) - a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci zmíněného právního útvaru [anonymizováno]; nadto lze - podle Ústavního soudu - vést úvahu i v tom směru, že měl-li televizní poplatek podle shora citované výroční zprávy z roku 2011 pokrývat takřka 90 % nákladů rozpočtu na rok 2012, pak je jistě žádoucí a správné, aby si [anonymizováno] činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama“. Soud proto přiznal žalobci náhradu nákladů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. jako by advokátem, v řízení zastoupen nebyl. Náklady žalobce představují zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, a dále paušální náhradu v paušální výši určené podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen„ vyhláška“). Soud přiznal žalobci náhradu za 1 úkon podle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky, tj. za písemné podání ve věci samé (žaloba) ve výši 100 Kč podle § 2 odst. 1 vyhlášky, neboť se jedná o spor, ve kterém bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, předmětem řízení je peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč. Za předžalobní výzvu soud žalobci náhradu nepřiznal, neboť žalobce se domáhal této částky důvodně z titulu příslušenství – nákladů spojených s uplatněním pohledávky, které mu byly přiznány v nerozporované částce 64 Kč, v opačném případě (tedy přiznáním jak příslušenství, tak i náhrady představující jeden úkon) by došlo k dublování nákladů. Celkem