38 C 420/2022-14 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 29. 9. 2022 domáhala proti žalované vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 536,17 Kč s příslušenstvím a povinnost nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že dne [datum] žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] [číslo], na základě které žalovaná obdržela prostředky ve výši 14 490 Kč a zavázala se takto poskytnutý úvěr splácet ve 12. měsíčních splátkách po 1378 Kč včetně pojistného, částka jí byla poskytnuta, žalovaná však své povinnosti nesplnila, splátky řádně nesplácela a předchůdce žalobkyně ke dni 17. 12. 2022 zesplatnil celý dluh. Pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky s účinností ke dni [datum] a tato skutečnost byla žalované oznámena. Žalobkyně vedle jistiny úvěru ve výši 7 536,17 Kč žádá zaplacení úroku ve výši 25,12% ročně částečně kapitalizovaného ve výši 412,33 Kč a úroku z prodlení. Předžalobní upomínka byla zaslána dne 8. 7. 2022. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, v řízení byla pasivní. 3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. V tomto případě žalobkyně již v podané žalobě souhlasila s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. 4. Na základě předložených listinných důkazů má soud za prokázané následující skutečnosti. [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] [číslo], na základě které poskytl předchůdce žalobkyně žalované částku ve výši 14 490 Kč na nákup černého zboží a žalovaná se zavázala takto poskytnutý úvěr vrátit ve 12. měsíčních splátkách, jejíchž výše činila 1378 Kč vždy k 17.tému dni kalendářního měsíce. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 25,12%, RPSN pak 28,22 %, celková částka k zaplacení činila 16 536 Kč. Ve smlouvě byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné částky pro případ prodlení a náklady spojené s vymáháním splatného dluhu ve výši 600 Kč (viz smlouva o úvěru, rámcová smlouva o poskytnutí bankovních produktů, formulář pro standardní informace). Před podpisem smlouvy žalovaný uvedl informace o svých příjmech a výdajích. Předchůdce žalobkyně poskytl shora uvedenou částku, žalovaná celkem zaplatila 9646 Kč (viz přehled úvěru). Dopisem ze dne 17. 2. 2022 odstoupil předchůdce žalobkyně od uzavřené smlouvy s ohledem na skutečnost, že žalovaná neplatila splátky řádně a včas a vyzval žalovanou k zaplacení vyčísleného dluhu (viz dopis z 17. 2. 2022). Předchůdce žalobkyně a žalobkyně uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávek, mezi kterými byla zahrnuta i pohledávka za žalovanou vyčíslená na částku 7 536,17 Kč a tuto skutečnost žalované oznámila žalobkyně i její předchůdce dopisem ze dne 24. 6. 2022 odeslaným stejného dne doporučenou poštou (viz.smlouva o postoupení pohledávky, seznam postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky). Aktuální dluh je vyčíslen na 7 536,17 Kč a úrok 412,33 Kč, poplatky za vymáhání 800 Kč, smluvní pokuta 258,51 Kč viz vyčíslení zůstatku úvěru). Žalovaná byla vyzvána žalobkyní dopisem ze dne 8. 7. 2022 k zaplacení dluhu. Žádné další důkazy nebyly v řízení navrhovány, žalovaná zůstala v řízení zcela nečinná a neuváděla žádné skutečnosti ani důkazy na svoji obranu. <i>5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „občanský zákoník“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>6. Podle § 1970 občanského zákoníku dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>7. Podle § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.</i> <i>8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>9. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 10. Soud se předně zabýval tím, zda byla splněna povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zda vůbec došlo k uzavření smlouvy. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů vyplývá, že poskytovatel úvěru zjistil základní informace od žalovaného. Soud proto nedospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zákona o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb. (viz