9 C 163/2020-27 — Okresní soud v Přerově

Žalobce se žalobou podanou u podepsaného soudu dne [datum] domáhal zrušení vyživovací povinnosti vůči žalované jako své dceři s účinností od [datum]. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná je již zaměstnána a je schopna se tedy sama živit. Žalovaná nesporovala tvrzení žalobce a rovněž má za to, že vyživovacího povinnost žalobce k její osobě zanikla ke shora uvedenému dni. Soud na základě provedené dokazování zjistil, že výživné pro žalovanou, která je dcerou žalobce, bylo naposledy upraveno rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 2. 2014, č.j. 0 Nc 388/2013-20, a to částkou [částka] měsíčně splatnou k rukám matky tehdy nezletilé žalované. Mezi účastníky není sporu, že žalovaná již ukončila studium ve školním roce 2019 [číslo] a to v červnu 2020. Tedy od [datum] je schopna se sama živit. Podle § 910 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též„ o. z.“), předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Podle § 911 o. z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. Podmínkou existence vyživovacího poměru je objektivní neschopnost postarat se o výživu sebe sama na straně oprávněného. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že od poslední úpravy výživného rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 2. 2014, č.j. 0 Nc 388/2013-20, došlo k zásadní změně poměrů účastníků tím, že žalovaná jako osoba oprávněná je od měsíce července 2020 již schopna se sama živit a dosahovat tak pravidelného finančního příjmu ve formě mzdy, platu či jiné odměny. Vyživovací povinnost žalobce jako osoby povinné výživou k žalované byla proto soudem zrušena v souladu s žalobním návrhem k datu [datum], v důsledku čehož bylo změněno i rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 21. 2. 2014, č.j. 0 Nc 388/2013-20, jímž bylo naposledy upravena vyživovací povinnost žalobce vůči tehdy nezletilé žalované. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy žalobce měl ve věci úspěch a proto má právo na náhradu nákladů řízení. Podle obsahu spisu však žalobce nevznikly žádné náklady řízení. Jelikož je řízení ve věci vzájemné vyživovací povinnosti rodičů a dětí ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, osvobozeno od soudních poplatků, soud nerozhodoval o přenesení poplatkové povinnosti na účastníka, který nebyl ve věci úspěšný, podle ustanovení § 2 odst. 3 cit. zákona.