9 C 173/2023-26 — Okresní soud v Přerově

1. Žalobkyně se domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit celkem částku 1 047 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně poskytovala žalovanému služby třetích stran na základě smluv o poskytování služeb elektronických komunikací ze dne [datum] [číslo]. Žalovaný si prostřednictvím telefonního čísla objednal služby třetích osob – M platbu. Ta byla žalobkyní vyúčtována žalovanému daňovým dokladem [číslo] vystaveným za období od [datum] do [datum] na částku 1 591 Kč splatnou [datum]. Žalobkyně v tomto řízení požaduje toliko částku 1 047 Kč. Žalovaný doposud uvedenou částku žalobkyni nezaplatil, ač byl vyzván více jak sedm dní před podáním žaloby opětovně o zaplacení dlužné částky. 2. Soud v projednávané věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), tedy bez nařízení jednání, za situace, kdy rozhodné skutečnosti jsou zřejmé z obsahu spisu a předložené listinné důkazy prokazují všechna relevantní skutková zjištění. 3. Z listin předložených žalobkyní má soud za prokázané, že žalobkyně poskytovala žalovanému služby třetích stran na základě smluv o poskytování služeb elektronických komunikací ze dne [datum] [číslo]. Žalovaný si prostřednictvím telefonního čísla objednal služby třetích osob – M platbu. Ta byla žalobkyní vyúčtována žalovanému daňovým dokladem [číslo] vystaveným za období od [datum] do [datum] na částku 1 591 Kč splatnou [datum]. Žalovaný v řízení netvrdil a ani neprokázal, že by k zániku nároku žalobkyně došlo jiným způsobem než plněním. 4. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, se tento zákon nevztahuje na obsah služeb poskytovaných prostřednictvím sítě elektronických komunikací, jako je obsah rozhlasového a televizního vysílání, finančních služeb a některých služeb informační společnosti. Podle § 2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích se službou elektronických komunikací rozumí služba obvykle poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v síti používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelových televizí, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným sítěmi. Služba třetích stran není službou elektronických komunikací ve smyslu § 2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, nýbrž službou, která nabízí obsah prostřednictvím sítí a služeb, je tu založena obecná pravomoc soudu o věci rozhodnout (viz usnesení Zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů ze dne 31. května 2010, č.j. Konf 99/2009–7). V ustanovení § 63 zákona o elektronických komunikacích jsou upraveny náležitosti smlouvy o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací a připojení k veřejné komunikační síti a uveřejňování informací. 5. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu ve smyslu § 63 zákona o elektronických komunikacích, v níž se mj. dohodli na možnosti poskytování služeb třetích stran uživateli, zde žalovanému. Zatímco samotná existence smluvního vztahu a spory z něj vyplývající jsou řešeny zákonem o elektronických komunikacích a k jejich rozhodování je příslušný Český telekomunikační úřad, práva a povinnosti vyplývající z poskytnutí služby třetí strany jsou výslovně upravena ve všeobecných podmínkách a spory z něj vyplývající, zde spor o zaplacení vyúčtování, rozhoduje obecný soud. Soud žalobě co do částky 1 047 Kč vyhověl, neboť nárok žalobkyně byl na základě provedeného dokazování prokázán a z hlediska právního se opírá o shora cit. ustanovení telekomunikačního zákona. 6. Co se týče příslušenství pohledávky, soud rozhodl tak, že žalobkyni přiznal příslušenství, které požadovala v žalobě. Úrok z prodlení z dlužné částky byl žalobkyni přiznán ve smyslu § 1970 o. z., přičemž výše úroků z prodlení je dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ze žalobních tvrzení nevyplývá, že by si účastníci ujednali výši úroku z prodlení odlišnou od shora cit. nařízení vlády. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 věty prvé o. s. ř. za situace, kdy úspěšné žalobkyni přiznal účelně vynaložené náklady řízení. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč. Při určení odměny advokátovi soud postupoval podle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za situace, kdy předmětem právní služby je peněžité plnění ve výši 1 047 Kč. Řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech a předmětem řízení je peněžité plnění nepřesahující částku 50 000 Kč. Sazba mimosmluvní odměny podle shora cit. ustanovení tak v daném případě činí 200 Kč. V řízení před soudem advokát žalobkyně učinil do podání návrhu 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis písemného podání – žaloby a předžalobní výzva) ve výši mimosmluvní odměny 3 x 200 Kč, t.j. náleží mu odměna celkem ve výši 600 Kč. Uvedená částka nepřesahuje ve smyslu § 14b odst. 4 cit. vyhlášky výši tarifní hodnoty. K této odměně náleží i paušální náhrada hotových výdajů advokáta podle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, po 100 Kč ke třem úkonům právní služby (viz úkony právní služby shora), tedy celkem 300 Kč. Advokátovi náleží rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a náhrad podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a to ve výši 189 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem tedy náklady řízení činí 1 489 Kč.