10 C 126/2021-22 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 13 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 13 800 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení ve výši 9,75 % ročně, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 016,41 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč a částku 7 548,6 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že dne 1. 5. 2018 uzavřela žalovaná se společností [právnická osoba], [IČO], dále jen („ původní věřitel“), smlouvu o úvěru č. 8 2018. Na základě smlouvy poskytl původní věřitel žalované úvěr celkem ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala vrátit částku 20 000 Kč spolu s navýšením ve výši 13 800 Kč v 13 pravidelných měsíčních splátkách po 2 600 Kč. Žalovaná čerpala úvěr v hotovosti. Žalovaná však sjednané splátky nehradila řádně a včas, když dosud uhradila částku 20 000 Kč. Následně byla předmětná pohledávka postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2020 na žalobkyni. 2. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobcem předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), vyzval žalobkyni a žalovanou, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřily, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas, žalovaná na shora uvedenou výzvu nereagovala, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. 3. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2020, bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil předmětnou pohledávku vymáhanou touto žalobou žalobkyni, a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Žalovaná byla o postoupení pohledávky vyrozuměna dopisem ze dne 19. 1. 2021. 4. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že mezi původním věřitelem a žalovanou byla dne 1. 5. 2018 uzavřena smlouva o úvěru č. 8 2018, jejíž součástí byly rovněž smluvní podmínky. Na základě smlouvy poskytl původní věřitel žalované částku 20 000 Kč. Žalovaná se proti tomu zavázala půjčenou částku vrátit s navýšením o celkem 13 800 Kč v 13 pravidelných měsíčních splátkách po 2 600 Kč. V návaznosti na délku splátek byla ve smlouvě stanovena smluvní úroková výše 25,85 % ročně a RPSN 189,38 % Součástí smlouvy o úvěru byly i ujednání, kterými se žalovaná zavázala pro případ prodlení uhradit smluvní pokutu podle § 2048 a násl. o.z., a to ve výši 0,1 % denně a zákonný úrok z prodlení. Žalovaná však uhradila pouze částku 20 000 Kč. 5. Podle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ 6. Uzavřenou smlouvu o úvěru soud považoval za absolutně neplatnou, když v době uzavření smlouvy, tj. květnu 2018, dle statistiky ČNB činila roční procentuální sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR 10,45 %. Bylo by tak možné akceptovat trojnásobek, to je 31,35 % ročně. Je pravdou, že smluvní úrok byl stanoven ve výši 25,85 % ročně, avšak při posuzování platnosti smlouvy musí soud posuzovat smlouvu jako celek s veškerými náležitostmi. Ve smlouvě je mj. stanoveno, že výše RPSN činí 189,38 %. Přestože RPSN není totéž co úrok, je zřejmé, že částky, které měla žalovaná zaplatit nad rámec půjčené částky, přesahují i trojnásobek běžného smluvního úroku sjednaného pro úvěry v daném období a je nutno pohlížet na uzavřenou smlouvu jako na smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 o.z, neboť smlouva obchází zákon, když svou podstatou směřuje k navýšení odměny za poskytnutou půjčku, především co se týká dalších poplatků vzniklých v souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy. Částky, které měla žalovaná uhradit, tak dosahují ve svém souhrnu téměř ¾ částky poskytnuté žalované, konkrétně 73 % poskytnuté jistiny. V tomto ohledu je třeba hodnotit ujednání ve smlouvě o úvěru o nároku na souhrnný poplatek ve světle § 580 o.z. jako ujednání, které je v rozporu s požadavkem dobré víry a které znamená újmu spotřebitele a značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je tedy ujednáním absolutně neplatným. 7. Soud tedy uzavřenou smlouvu shledal absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 580 o.z. Jelikož žalovaná žalobkyni uhradila celou jistinu, musela být žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť pokud soud shledal absolutně neplatnou samotnou smlouvu o úvěru, neplatným musel shledat rovněž i ujednání o povinnosti hradit smluvní pokutu, poplatky, obchodní úroky. 8. Soud dále uložil žalobkyni povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku ve výši 214 Kč v souladu s Položkou 2 odst. 2. Sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů 9. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobkyně byla ve věci zcela neúspěšná, žalované však žádné náklady řízení nevznikly. Při vyčíslení míry úspěchu a neúspěchu soud přihlížel v souladu s nálezem Ústavního soudu I. ÚS 2717/08 i k požadovanému příslušenství, když je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen jistiny pohledávky, ale též stran jejího příslušenství.