10 C 151/2021-23 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobkyně se návrhem ze dne 20. 5. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení částky 52 994,92 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 12. 4. 2020 uzavřené distančním způsobem prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] mezi žalovaným a spol. [právnická osoba], reg. č. [anonymizováno] (dále jen„ původní věřitel“), která pohledávku z uvedené smlouvy postoupila žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019. Na základě smlouvy žalovaný čerpal úvěr ve výši 52 994,92 Kč se splatností nejpozději ke dni 25. 1. 2021. V době postoupení předmětné pohledávky mu zbývalo uhradit částku 52 994,92 Kč. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání již v žalobě a žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019, bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil předmětnou pohledávku vymáhanou touto žalobou žalobkyni, a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn dopisem ze dne 17. 2. 2021, který byl předán poštovnímu doručovateli téhož dne, jak je patrné z podacího lístku. Dle zjištěného skutkového stavu původní věřitel uzavřel s žalovaným dne 12. 4. 2018 smlouvu o revolvingovém úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. o.z., a to elektronickými prostředky na dálku ve smyslu ustanovení § 562 o.z. Na základě smlouvy původní věřitel žalovanému poskytnul úvěrový limit až do 50 000 Kč [ulice] sazba poskytnutého úvěru činila 8,5 % a RPSN 269,91 %. V případě prodlení se splácením kterékoliv částky se žalovaný zavázal hradit náklady vzniklé původnímu věřiteli částku 250 Kč a dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se žalovaný ocitne v prodlení. Žalovanému však na jistině zbývá uhradit částku 45 738,44 Kč. Žalovaný tudíž uhradil pouze částku 4 261,56 Kč Podle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ Uzavřenou smlouvu o revolvingovém úvěru soud považoval za absolutně neplatnou, když v době uzavření smlouvy o úvěru, tj. v dubnu 2018 dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba u kontokorentů a revolvingových úvěrů poskytovaných peněžními ústavy pro potřeby domácnosti 12,30 %. Bylo by tak možné akceptovat trojnásobek, to je 36,90 %. V daném případě však úroková sazba činila 8,5 % měsíčně, což znamená 101 % ročně a RPSN činilo 269,91 %. Z výše uvedeného, je tak zřejmé, že částka, kterou měl žalovaný zaplatit nad rámec půjčené částky, přesahuje i trojnásobek běžného smluvního úroku sjednaného pro dané období. Soud musí vždy hodnotit smlouvu jako celek a zkoumat veškeré její náležitosti. Soud tedy uzavřenou smlouvu považoval za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 580 o.z. Soud však z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o.z. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 45 738,44 Kč (nezaplacená jistina) společně s příslušným zákonným úrokem z prodlení od 26. 2. 2021. Pokud jde o prodlení, soud dospěl k závěru, že k prodlení žalovaného došlo dne 26. 2. 2021. Žalobkyně žalovanému dne 17. 2. 2021 zaslala oznámení o postoupení pohledávky s lhůtou k plnění do tří dnů. Oznámení se mohlo dostat do dispoziční sféry žalovaného dne 22. 2. 2021 (třetí pracovní den od odeslání), lhůta k plnění nastala dne 25. 2. 2021 a následujícím dnem 26. 2. 2021 se žalovaný dostal do prodlení. Od 26. 2. 2021 byl žalobkyni přiznán zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku musela být žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť pokud soud shledal absolutně neplatnou samotnou smlouvu o úvěru, neplatným musel shledat rovněž i ujednání o povinnosti hradit smluvní pokuty, poplatky, obchodní úroky. Soud dále uložil žalobkyni povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku ve výši 530 Kč v souladu s Položkou 2 odst. 2. Sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. O nákladech řízení soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 6 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ AT“), a to tak, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla ve věci úspěšná z 86 %, z 14 % byla neúspěšná, žalobkyni tak náleží 72 % nákladů řízení. Tyto náklady se sestávají ze soudního poplatku ve výši 2 650 Kč a odměna advokáta 9 660 Kč podle § 6 a § 7 bod 5. AT za tři úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 AT (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva) po 3 220 Kč, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 900 Kč podle § 13 odst. 4 AT za tři úkony právní služby po 300 Kč, a z důvodu, že zástupce žalobkyně prokázal, že je plátcem DPH, náleží mu rovněž náhrada této daně ve výši 21 % ze základu 10 560 Kč v částce 2 217,60 Kč, tj. celkem tedy 12 777,6 Kč. Účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně činí 15 427,60 Kč, 72 % uvedených nákladů představuje částka 11 108 Kč. Tuto částku je tedy žalovaný povinen uhradit na náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.