25 C 168/2021-31 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobce žalobu odůvodnil tím, že žalovaný s [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ původní věřitel“) uzavřel smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo]. Na jejímž základě byl žalovanému poskytnut peněžní prostředky až do limitu [částka]. Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž i Všeobecné obchodní podmínky. Žalovaný se zavázal hradit úrok z úvěru ve výši 16,90 % ročně a poplatky dle smlouvy. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nehradil, a proto původní věřitel žalovaného vyzval k úhradě splátek nejpozději do [datum] s tím, že v opačném případě se úvěr stane splatným. Vzhledem k tomu, že žalovaný dluh ani poté neuhradil, původní věřitel celý úvěr zesplatnil. Následně byla pohledávka původním věřitelem postoupena na základě smlouvy o postoupení ze dne [datum] s účinností od [datum] na žalobce. Ke dni postoupení činila pohledávka [částka] a skládala se ze zůstatku jistiny ve výši [částka], úroku z úvěru [částka], úroku z prodlení ve výši [částka] a poplatků ve výši [částka]. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda s tímto postupem souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaný na výzvu nereagoval a žalobce vyjádřil souhlas již v žalobě, soud proto věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě listinných důkazů. Žalobce prokázal, že je aktivně legitimován k podání žaloby, když ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], s účinností od [datum], bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil předmětnou pohledávku vymáhanou touto žalobou žalobci, a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“). Žalovaný byl o postoupení pohledávek vyrozuměn dopisem odeslaným dne [datum], jak je patrné z podacího lístku. Na základě provedených důkazů dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že mezi žalovaným a původním věřitelem byla dne [datum] uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru. Původní věřitel se zavázal poskytnout žalovanému jako spotřebiteli finanční prostředky až do výše úvěrového limitu [částka] s tím, že žalovaný bude povinen hradit splátky ve výši 5 % ze sjednaného úvěrového limitu, tj. [částka], měsíčně, a to ke každému 15. dni v měsíci. Úroková sazba byla stanovena na 16,90 % ročně, RPSN 20,34 %. Z důvodu, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou splátek, byl ze strany původního věřitele vyzván k úhradě dlužných splátek v dodatečném termínu do [datum]. Jelikož žalovaný neuhradil žádnou částku, původní věřitel využil svého práva vyplývajícího ze smlouvy o revolvingovém úvěru a celý úvěr zesplatnil ke dni [datum]. Žalobce prokázal, že žalovanému zaslal předžalobní upomínku, která byla odeslána dne [datum]. Uplatněný nárok je po právní stránce nárokem vyplývajícím z ustanovení o úvěru podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), kdy se úvěrující zavazuje smlouvou o úvěru, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Původní věřitel na základě úvěrové smlouvy poskytl žalovanému úvěrový rámec až do výše [částka] se sjednaným úrokem 16,90 % p.a. Povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit smluvený úrok z úvěru vyplývá z výše uvedeného § 2395 o.z. Podle § 1970 odst. 1, odst. 2 o.z. má žalobce též nárok na úrok z prodlení ve výši podle § 1, 2 vl. nař. č. 351/2013 Sb. Soud dále výrokem II. tohoto rozsudku s ohledem na skutečnost, že ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, uložil žalobci povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku v souladu s položkou 2 odst. 2. sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Úspěšný žalobce má podle § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku [částka], doplatku soudního poplatku [částka], odměna advokáta ve výši [částka] podle § 14b odst. 1 bod 1. vyhlášky č. 177/1996 Sb. za tři úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 citované vyhlášky (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva) po [částka], paušální náhrada hotových výdajů ve výši [částka] podle § 14b odst. 5 písm. a) citované vyhlášky za tři úkony právní služby po [částka], a podle § 137 odst. 3 o.s.ř. také náhrada 21 % DPH ze základu [částka] v částce [částka], tj. celkem tedy [částka]. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. uložil soud žalovanému povinnost nahradit náklady řízení k rukám zástupce žalobce. Ve shora uvedené věci jsou dle názoru soudu splněny podmínky pro použití ustanovení § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť předmětem řízení je peněžité plnění, u nějž tarifní hodnota nepřevyšuje částku [částka]. Soud má za to, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. V této souvislosti soud pro stručnost odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3923/11, kterým Ústavní soud sjednotil judikaturu obecných soudů v řízení o takzvaných bagatelních věcech ohledně výše náhrady nákladů řízení.