25 C 174/2021-15 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobce se proti žalované domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím a smluvní pokutou ve výši [částka] z titulu smlouvy o úvěru č. 7 2016 ze dne [datum], uzavřené mezi žalovanou a společností [právnická osoba], [IČO], [ulice a číslo], [obec]. Následně byla část závodu této společnosti převedena na společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále také„ právní předchůdce žalobce“), která pohledávku z uvedené smlouvy postoupila žalobci. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovanou, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož žalobce vyjádřil souhlas s tímto postupem, zatímco žalovaná na výzvu nereagovala, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě listinných důkazů. 3. Žalobce prokázal, že je aktivně legitimován k podání žaloby smlouvou o postoupení pohledávek, z níž bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba], podle ustanovení § 1879 - 1886 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), postoupila pohledávku za žalovanou z titulu smlouvy o úvěru č. 7 2016 ke dni [datum] na žalobce, který pak dopisem ze dne [datum] splnil svoji informační povinnost vůči žalované týkající se postoupení pohledávky. 4. Na základě provedených listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, z nichž dovodil níže uvedené právní závěry. Ze smlouvy č. 7 2016 je zřejmé, že mezi původním věřitelem společností [právnická osoba] a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. o.z. Podle smlouvy o úvěru se původní věřitel zavázal poskytnout žalované bezúčelový hotovostní spotřebitelský úvěr ve výši [částka]. Žalovaná se oproti tomu zavázala vrátit poskytnuté peněžní prostředky v 13 pravidelných měsíčních splátkách po [částka] Smlouva o úvěru obsahuje navýšení o smluvní úrok 25,85 %, celkem tedy na nákladech úvěru mělo být žalovanou zaplaceno [částka] Smlouva o úvěru uvádí, že RPSN sjednané na období 13 měsíců činí 187,6 %. Ze smlouvy o úvěru bylo dále zjištěno, že účastníci si sjednali smluvní pokutu pro případ, že by se žalovaná dostala do prodlení s úhradou splátek, a to ve výši 0,2 % denně z dlužné částky. Žalobce uvedl, že žalovaná uhradila ve splátkách částku v celkové výši [částka]. Žalovaná byla žalobcem upomenuta před podáním žaloby upomínkou ze dne [datum], v níž žalobce určil dodatečnou lhůtu k plnění do [datum]. 5. Soud při svém rozhodování přihlížel k tomu, že podle veřejně dostupné databáze vedené Českou národní bankou [příjmení], průměrná úroková sazba pro spotřebitelský úvěr poskytovaný domácnostem se splatností nad 1 rok v srpnu 2016 činila 9,99 %. Bylo by tak možné akceptovat maximálně trojnásobek, tj. 29,97 %. V úvěrové smlouvě byl sice sjednán úrok z úvěru ve výši 25,85 % za období, na které byl úvěr poskytnut, tj. 13 měsíců, avšak je zřejmé, že částka [částka] jako celkové náklady za úvěr, které měla žalovaná zaplatit nad rámec poskytnutých [částka], výrazně přesahují trojnásobek běžného smluvního úroku pro úvěry a půjčky v daném období. Jestliže měla žalovaná dle smlouvy o úvěru na nákladech úvěru zaplatit [částka], odpovídala výše nákladů 72 % z jistiny, přičemž RPSN bylo ujednáno ve výši 187,6 %. Je tak zcela zjevné, že struktura částky, která měla být vrácena, je nastavena tak, aby obcházela zákon. Taková výše poplatků se zcela vymyká obvykle sjednávaným poplatkům, které za tuto službu účtují banky. V této souvislosti je třeba zohlednit závěry obsažené v nálezech Ústavního soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 4084/12 a ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 199/2011, dle nichž se nemá dostávat soudní ochrany subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů, v případě ustanovení smluv, která jsou předtištěná a neumožňují slabší straně jejich modifikace a skrývají-li v sobě možnost vyvolání nepříznivých následků na straně spotřebitele, kdy zasáhnou výrazně do sféry právní i osobní. 6. Podle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 7. Na smlouvu o úvěru jako celek je tedy nutné pohlížet ve světle shora citované judikatury Ústavního soudu jako na absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1, § 588 o.z. pro rozpor s dobrými mravy a současně pro rozpor se zákonem, neboť předmětná smlouva představuje značnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele (žalované) jakožto slabší smluvní strany, když sjednané náklady úvěru svou výší neodpovídají obvyklým poplatkům, které účtují bankovní subjekty. Nárokům vyplývajícím z absolutně neplatné smlouvy nelze přiznat právní ochranu. 8. Za uvedeného stavu má soud za to, že nárok ze smlouvy o úvěru, která je absolutně neplatným právním jednáním, je možné vypořádat toliko v režimu bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o.z. Avšak s ohledem na to, že žalovaná zaplatila celkem částku [částka], což je více, než kolik jí poskytl právní předchůdce žalobce na základě neplatné smlouvy o úvěru, byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 9. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobce byl ve věci neúspěšný, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno, a žalovaná, která se řízení fakticky neúčastnila, náhradu nákladů řízení neuplatnila a z obsahu spisu je zřejmé, že jí náklady v souvislosti s řízením vzniknout nemohly.