25 C 176/2021-20 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobce se domáhal na žalovaném peněžitého plnění v celkové výši 11 628,73 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum]. Tvrdil, že na základě uvedené smlouvy se právní předchůdce žalobce ([právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO]) zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se pak zavázal takto poskytnuté prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 19,90 % ročně s tím, že bylo smluvně ujednáno, že úroky budou připisovány k jistině úvěru. Žalovaný se však dostal se splácením úvěru do prodlení a právní předchůdce žalobce proto úvěr zesplatnil k datu [datum]. Žalobce uplatnil také nárok na úrok z prodlení v zákonné výši s tím, že neuplatňuje úroky z prodlení za dobu od 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020, neboť se na tyto vztahuje zákaz nabíhání sankcí vztahujících se k prodlení s plněním povinností vyplývajících ze smlouvy o úvěru. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalobce a žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož žalovaný na výzvu soudu nereagoval a žalobce projevil souhlas, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů. Na základě obsahu spisu soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, dle něhož právní předchůdce žalobce ([právnická osoba]) uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se naproti tomu smluvně zavázal právnímu předchůdci žalobce čerpané prostředky vrátit spolu s 19,90 % ročním úrokem a zaplatit příslušné poplatky. Jak je patrné z listiny„ Podklady pre súdne konanie“ ve spojení s „ rozhodnutím o okamžité splatnosti celkového dluhu“ ze dne [datum], žalovaný čerpané prostředky řádně a včas nesplácel a dlužná jistina dosáhla k tomuto datu výše 21 318,33 Kč, pročež právní předchůdce žalobce prohlásil veškeré pohledávky ze smlouvy o úvěru za splatné ke dni [datum]. Podle článku 3.1 smlouvy o úvěru byla [právnická osoba] oprávněna připisovat k jistině úroky z úvěru, a to vždy k poslednímu dni každého kalendářního měsíce, při doplacení úvěru a také v den, kdy došlo k zesplatnění úvěru, součástí jistiny se staly rovněž ceny vyúčtované v souvislosti s úvěrem. Dne [datum] došlo k postoupení pohledávky [právnická osoba], za žalovaným na žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] ve smyslu ustanovení § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“). Žalovaný po zesplatnění úvěru uhradil splátkami ze dne 23. 12. 2020, 26. 1. 2021, 25. 2. 2021, 29. 3. 2021 a 27. 4. 2021, jak je patrné z tabulky splátek, část dlužné částky v celkové výši 15 000 Kč a jeho dluh na nesplacené jistině je aktuálně představován částkou 11 628,73 Kč. Uplatněný nárok je po právní stránce nárokem vyplývajícím ze smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. o.z., podle níž se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce na základě úvěrové smlouvy poskytl žalovanému finanční prostředky, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem, nicméně dosud poskytnutý úvěr zcela nesplatil. Soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalovanému výrokem I. tohoto rozsudku uložil uhradit žalobci, na něhož přešel nárok [právnická osoba] z uvedené úvěrové smlouvy, jistinu 11 628,73 Kč, úrok z úvěru a úrok z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 o.z., obojí od [datum] až do zaplacení. S ohledem na shora uvedené soud žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalobci, který je ve věci aktivně legitimován, nárok na zaplacení žalované částky proti žalovanému přiznal. Soud dále výrokem II. tohoto rozsudku uložil žalobkyni povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku v souladu s položkou 2 odst. 2. sazebníku soudních poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a to vzhledem ke skutečnosti, že v dané věci nebyl vydán platební rozkaz a bylo pokračováno v řízení, proto byl žalobkyni doměřen soudní poplatek z částky 800 Kč na 1 000 Kč dle položky 1 sazebníku, zbývá tak uhradit 200 Kč. Úspěšný žalobce má podle § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení ve výši 2 452 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 800 Kč, z doplatku soudního poplatku 200 Kč, odměny advokáta 900 Kč podle § 14b odst. 1 bod 1. vyhlášky č. 177/1996 Sb. za tři úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 citované vyhlášky (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva) po 300 Kč a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) citované vyhlášky za tři úkony právní služby po 100 Kč. Jelikož zástupkyně žalobce prokázala, že je plátcem DPH náleží jí rovněž náhrada této daně ve výši 21 % ze základu 1 200 Kč v částce 252 Kč. Ve shora uvedené věci jsou dle názoru soudu splněny podmínky pro použití ustanovení § 14b odst. 1 citované vyhlášky, neboť předmětem řízení je peněžité plnění, u něhož tarifní hodnota nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Soud má za to, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. V této souvislosti soud pro stručnost odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11, kterým Ústavní soud sjednotil judikaturu obecných soudů v řízení o takzvaných bagatelních věcech ohledně výše náhrady nákladů řízení.