25 C 229/2021-17 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobce se domáhal na žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Tvrdil, že žalovaný využil dne [datum] přepravních služeb spol. [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], (dále jen„ původní věřitel“), aniž se na výzvu pověřené osoby mohl prokázat platnou jízdenkou. Původní věřitel předmětnou pohledávku postoupil na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] na spol. [právnická osoba], reg. [číslo], (dále jen„ přechodný věřitel“), který pohledávku postoupil dne [datum] na žalobce. Žalovaný je tedy povinen zaplatit jízdné ve výši [částka] a přirážku ve výši [částka], tj. celkem [částka] a úrok z prodlení žalobci. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a žalobce s rozhodnutím věci bez nařízení jednání vyslovil souhlas již v žalobě, soud ve smyslu ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda s tímto postupem rovněž souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaný na výzvu nereagoval a soud proto věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě listinných důkazů. Žalobce prokázal, že je aktivně legitimován k podání žaloby, když ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil předmětnou pohledávku vymáhanou touto žalobou přechodnému věřiteli, a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“). Následně přechodný věřitel postoupil žalovanou pohledávku žalobci, a to na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalovaný cestoval dne [datum] vlakem [číslo] mezi stanicemi [obec] u [obec] a [obec] bez platné jízdenky. Z tohoto důvodu je tedy žalovaný povinen zaplatit žalobci jízdné spolu s přirážkou v celkové výši [částka]. Uplatněný nárok je po právní stránce nárokem na zaplacení jízdného podle § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“), přičemž nárok odpovídající přirážce k jízdnému byl posuzován ve smyslu ustanovení § 37 odst. 5 písm. c), odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů. Jelikož jde o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má podle ustanovení § 1970 o.z. žalobce též právo na úrok z prodlení ve výši podle § 1, 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. S ohledem na zjištěný skutkový stav a shora citovaná zákonná ustanovení je uplatněný nárok po právu, a proto bylo žalobě vyhověno. Úspěšný žalobce má podle § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají ze soudního poplatku [částka], odměny advokáta podle § 14b odst. 1, bod 1. vyhlášky č. 177/1996 Sb. za tři úkony po [částka] a paušální náhrady podle § 14b odst. 5 písm. a) citované vyhlášky za tři úkony po [částka]. Jelikož zástupkyně žalobce prokázala, že je plátcem DPH, náleží jí rovněž náhrada této daně ve výši 21 % ze základu [částka] tj. [částka]. Žalovaný je tak povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v celkové výši [částka]. Ve shora uvedené věci jsou dle názoru soudu splněny podmínky pro použití ustanovení § 14b odst. 1 citované vyhlášky, neboť předmětem řízení je peněžité plnění, u nějž tarifní hodnota nepřevyšuje částku [částka]. Soud má za to, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. V této souvislosti soud pro stručnost odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3923/11, kterým Ústavní soud sjednotil judikaturu obecných soudů v řízení o takzvaných bagatelních věcech ohledně výše náhrady nákladů řízení.